Gabriella Håkansson: Hjärnmänniskan

Hans Hermann Gustavsson, druhořadý zaměstnanec druhořadého plátku, totiž jako uslintaný nemotora s autistickými rysy působí jen navenek. Dovnitř, v hájemství svého staromládeneckého soukromí, je spekulativním filozofem, břitkým komentátorem všeho jsoucího. Jeho epochální ineditní spisy, jmenujme kupříkladu „O zásadách správného oblékání“, „Člověk a klima“ či „Šéf typu I-III“, vznikají vždy v úzké spolupráci s váženým kolegou, ostrovtipným homunkulem Mozkomanem. Mozkomanovo trvalé a jediné bydliště se samozřejmě nenachází nikde jinde než v páně Hermannově hlavě. To však Mozkomanovi nikterak nebrání žít vlastním životem.
Nadřízení odmění Hanse Hermanna Gustavssona za desítky let věrných služeb a na tři týdny ho vyexpedují na jedno exotické souostroví v Tichomoří. A tam, při pohledu na rozpustilé hrátky indonéských dětí, si Hermann konečně uvědomí, že na svazek s Mozkomanem vlastně doplácí, že z něj věčná sebereflexe nadělala leda uzel nervů. Vzbouří se proti zpupnému parazitu a začne se pídit po své přirozenosti. Nemá to vůbec lehké, jedná na zapřenou: když se totiž Mozkoman rozhněvá, není s ním k vydržení.

Dorota Terakowská: Dcera čarodějek

Polská autorka Dorota Terakowská (1938) patří u našich severních sousedů k velmi populárním spisovatelům fantastické literatury.
Pokud se na našem trhu objeví nějaké polské fantasy, je hned srovnáváno s jedinečným fenoménem polské fantastiky - Andrzejem Sapkowskim. Osobně to považuji za nepříliš zdařilý jev. Když kniha není dobrá jako Zaklínač, prostě se odepíše.
Výhodou knihy "Dcera čarodějnic" je právě fakt, že ji nelze srovnávat se Zaklínačem. Pojetí fantasy podle Terakowské je od Sapkowského odlišné. Zaprvé nejde o žádnou epickou ságu o několika dílech, kdy hrdinové prožívají mnohá dobrodružství a jejich cíle se často podle situace mění. Linie děje této knihy spěje pouze k jednomu cíli, který je naprosto neměnný a v případě nezdaru neexistuje náhradní řešení. Za druhé je to kniha napsaná spisovatelem-ženou. Nejde jen o to, že hrdinové její knihy jsou ženy, ale i o styl vypravování a řešení situací. Je tu vidět odlišný přístup v mentalitě žen a mužů . Pro mnohé mužské čtenáře bude proti srsti filozofie pasivního odporu, podobná myšlenkám Gándhího, na kterých je založena "Dcera čarodějek".

Robert Fulghum: Co jsem to proboha udělal?

Robert Fulghum se narodil v roce 1937, je to současně žijící americký spisovatel. Narodil se v Texasu a nyní žije se svou manželkou v Seattlu. První kniha mu vyšla, když mu bylo 51 let - ocitl se na vrcholu svého zralého věku a měl pocit, že už má právo čtenářům něco říkat. V životě poznal různá povolání: byl kovbojem, folkovým zpěvákem, obchodním agentem, barmanem, učitelem kreslení. Sám se cítí být lidovým filozofem.
Při čtení knihy jsem zjistila, že s odstupem roků je mi autor stále blízký jako přívětivý a senzitivní vypravěč. Příběhy jsou však víceméně cestopisným pozorováním, mají formu výpisků či deníku. V úvahách je to však stále ten můj známý Robert Fulghum, jako před lety... Je pro mne tím dobrým a přívětivým člověkem, který se umí rozhlížet kolem sebe, umí o viděném výborně psát, který má radost z obyčejných věcí kolem sebe. Připomíná mi našeho českého Františka Nepila (zemř. 1995) a jeho Dobrá jitra, jeho optimismus a úsměvný pohled na svět.

Terry Pratchett: Erik

Svět Úžasné Zeměplochy (Discworld) - nejlegračnější a nejpodivuhodnější fantasy v této i jakékoli jiné galaxii, který vytvořil anglický spisovatel Terry Pratchett, už přes dvě desetiletí obšťastňuje milióny čtenářů na celém světě. Český fanda si za dobu vydávání Pratchetta u nás mohl do své sbírky kromě knih ze základní řady (ve světě je jich zatím 31) pořídit i vedlejší série a příběhy, mapy , kuchařky, hry, komiksy, ilustrovaný filmový scénář, luxusní velké ilustrované vydání, příběhy milované hrdiny ze Zeměplochy atd. A to většinou pod značkou nakl. Talpress. Jejich posledním příspěvkem je reedice knihy "Erik" jako speciální sběratelské vydání s barevnými ilustracemi Joshe Kirbyho.
Hlavním hrdinou v příběhu "Erik" je jedna z nejoblíbenějších postav celého cyklu - mág Mrakoplaš. Tento mág jen podle oblečení a jména s magií moc společného nemá. Za to je mistrem v utíkání odkudkoliv kamkoliv, jen hlavně pryč. Je sice momentálně po jistém problému tak trochu v jiné dimenzi, ale díky náruživosti pubertálního démonologa Erika, tajně podporovaného peklem, se dostane zpátky do normální světa. Ale bohužel je považován Erikem za démona, a tak po něm chce tři přání typická pro každého rozmazleného pubertálního spratka - stát se vládcem světa, být nesmrtelný a hlavně získat lásku (nebo něco jiného) nejkrásnější ženy světa. Marně mu Mrakoplaš vysvětluje, že není žádný démon, že nestačí jen tak lusknout prsty a... bože, ono to funguje. Ala samozřejmě jinak, než si to Mrakoplaš a Erik představovali.

Eco, Umberto; de Michele, Girolamo: Dějiny krásy

Na více než čtyř set stranách se nám představuje krása ve všech lidských představách a ve všech podobách. Prostředkem k představení krásy jsou mnohé obrazy, od starověku až po moderní dobu. Kniha je provedena velmi luxusně a tak si na kompromisně velkém formátu můžete obrazy opravdu vychutnat. Je příjemné se touto knihou probírat, listovat a nechat do své duše proniknout krásu předešlých staletí. Je příjemnou samozřejmostí, že každý obraz má svůj popisek a tak jsem často konečně poznal, jak se ten či onen obraz jmenuje a kdo je jeho autorem. Ale bylo by velmi škoda, kdybychom pod dojmem krásných obrazů vynechali text, protože především ten je těžištěm celé knihy. Je vidět, že autoři knihy ví o čem píší, protože text je velmi odborný. Ale i já, coby laik v této oblasti, jsem neměla problémy textu rozumět. Text není pouhým komentářem uměleckých reprodukcí, obrazy jsou spíše doplňkem textu, důkazem... Text příjemně doplňuje a v pravém slova smyslu obohacuje množství ukázek z děl filosofických, teoretických či dramatických, které se přímo i nepřímo krásy dotýkají. Krása má tak další rozměr, mnohdy velmi netušený.
Hned jak jsem knihu otevřela poprvé mě upoutal časový graf, na kterém byl vidět vývoj vnímaní krásy v jednotlivých objektech. Muž, žena, Ježíš, akt mužský, akt ženský apod. Na tomto je nejkrásněji vidět vývoj ve vnímání něčeho tak abstraktního, jako je krása.