Co je to krása? Jak se názory na krásu měnily v průběhu věků? Jakými cestami se ubírala umělecká tvorba v minulosti a co bylo považováno za ideál krásy? Jak souvisí označení něčeho za krásné na epoše a dané kultuře? Existovaly souběžně v jedné době odlišné ideály krásy, vracely se některé představy a ovlivňovaly se také napříč epochami? Na tyto a mnoho dalších otázek se pokouší nalézt odpovědi Ecova kniha, která se zabývá krásnem v západní kultuře od dob antického Řecka až po naši současnost.
Kniha může být zároveň chápána jako „volné, rozšířené a odlehčené“ pokračování estetických teorií středověku, jimiž se Eco zaobíral v knize Umění a krása ve středověké estetice (česky 1998). Z alespoň těchto uvedených prací je zřejmé, že Eco se problematikou krásy, estetikou a působením uměleckého díla na recipienty zabývá prakticky nepřetržitě, a proto lze knihu chápat i jako jakési završení úvah na toto téma. Jednoznačný důraz na názornost, jíž je dosaženo letmými klipovými vhledy do jednotlivých údobí, lze jako krátké sdělení velmi snadno uchopit a je stravitelné i pro průměrného čtenáře. A i když po přečtení a hlavně detailním prohlédnutí obrazové přílohy zůstane pocit jisté roztříštěnosti a rozmlženého vidění, přesto se knize nedá upřít fascinující podmanivost, jíž své čtenáře uchvátí. Působivé jsou hned úvodní strany se srovnávacím materiálem, které tvoří pásy chronologicky sestavených reprodukcí obrazů, soch či fotografií od dob dávno minulých do naší žhavé současnosti. Právě na těchto místech knihy si čtenář více než jinde povšimne styčných bodů, které spojují dávnou willendorfskou Venuši s fotkou Moniky Bellucciové z kalendáře Pirelli či Diskobola s Arnoldem Schwarzeneggerem.
Nancy Huston: Lignes de faille
K půlstoletí nedávné historie se vrací nejnovější román kanadské autorky Nancy Hustonové. Známé téma ale zpracovává nově, a velmi poutavě. Dává slovo čtyřem šestiletým dětem, které jsou sice příbuzné, ale nikdy nežily spolu – ani nemohly. Každé z nich je zástupcem jiné generace, společně ale patří do rodiny se složitými kořeny. Příběhy jejich dětství autorce napomohou propracovat se nazpět časem až k nacistickým zločinům a ukázat, že ovlivnily celých dalších šedesát let současných dějin. Kromě historie ale spisovatelku zajímají i otázky važící se k dětství, dospívání, utváření individuality jedince, hledání jeho místa ve světě a vytváření postojů k vlastní rodině.
Román ukazuje, že „nepřítel“ se v dějinném vývoji může měnit, ale omyly se opakují, jako by se lidé nikdy řádně nepoučili. Mládí s sebou nese jak zlomy a trhliny, tak naději. To je možná hlavním poselstvím této knihy, která přes všechno špatné, co pojednává, vyznívá celkově naprosto pozitivně. Je to silný román, má skvělý náboj a dokonale propracovanou jak strukturu tak styl.
Román ukazuje, že „nepřítel“ se v dějinném vývoji může měnit, ale omyly se opakují, jako by se lidé nikdy řádně nepoučili. Mládí s sebou nese jak zlomy a trhliny, tak naději. To je možná hlavním poselstvím této knihy, která přes všechno špatné, co pojednává, vyznívá celkově naprosto pozitivně. Je to silný román, má skvělý náboj a dokonale propracovanou jak strukturu tak styl.
Jair Lapid: Druhá žena
Druhá žena je Lapidův třetí román z řady detektivních příběhů, jejichž hlavní protagonistou je postarší a mírně obtloustlý bývalý policista a nyní soukromý detektiv Josh Shirman. Tento svérázný hrdina, jenž je izraelskou verzí Chandlerova Phila Marlowa, se poprvé objevil v románu Dvojitá hlava, který vyšel roku 1989. O dvanáct let později Lapid navázal románem Šestá hádanka.
Kritiky oceňují hlavně svérázný Lapidův humor, kterým je kniha nabitá, někteří se dokonce domnívají, že místy čtenář zapomíná vážnost zápletky a oddává se pouze humoristické stránce věci, což ale nemusí být nutně na škodu. Mnohem ostřejších komentářů – a v tom se shodují bez výjimky všichni – se dostalo autorově barvitému líčení milostných scén. Nejde ani tak o detailnost popisu, ale spíše o frekvenci, s jakou se sexuální hrátky v knize opakují.
Kromě těchto výtek má však román všechno, co má lehčí literární žánr typu detektivního románu mít. Lapid zachovává i kontinuitu s předešlými knihami, takže se čtenář setkává s úzkým okruhem „starých známých“ jako je například Joshův protivník policista Kravitz, který mu neustále hází klacky pod nohy. Ani Josh se od prvního románu příliš nezměnil, až na přísnou dietu, ke které ho donutila Sofie a posléze i další klientka. Stále bydlí v dvoupokojovém bytě v ulici Mapu v Tel Avivu, nemá peníze ani životní energii, o přehnaně veliké podpoře okolí či přátel ani nemluvě. Lapidovými slovy naprostý loser, nicméně možná právě tohle jej dělá tolik přitažlivým pro širokou vrstvu čtenářů, kteří nehledají dokonalého a uhlazeného gentlemana v hlavní roli.
Kritiky oceňují hlavně svérázný Lapidův humor, kterým je kniha nabitá, někteří se dokonce domnívají, že místy čtenář zapomíná vážnost zápletky a oddává se pouze humoristické stránce věci, což ale nemusí být nutně na škodu. Mnohem ostřejších komentářů – a v tom se shodují bez výjimky všichni – se dostalo autorově barvitému líčení milostných scén. Nejde ani tak o detailnost popisu, ale spíše o frekvenci, s jakou se sexuální hrátky v knize opakují.
Kromě těchto výtek má však román všechno, co má lehčí literární žánr typu detektivního románu mít. Lapid zachovává i kontinuitu s předešlými knihami, takže se čtenář setkává s úzkým okruhem „starých známých“ jako je například Joshův protivník policista Kravitz, který mu neustále hází klacky pod nohy. Ani Josh se od prvního románu příliš nezměnil, až na přísnou dietu, ke které ho donutila Sofie a posléze i další klientka. Stále bydlí v dvoupokojovém bytě v ulici Mapu v Tel Avivu, nemá peníze ani životní energii, o přehnaně veliké podpoře okolí či přátel ani nemluvě. Lapidovými slovy naprostý loser, nicméně možná právě tohle jej dělá tolik přitažlivým pro širokou vrstvu čtenářů, kteří nehledají dokonalého a uhlazeného gentlemana v hlavní roli.
Max Allan Collins: Cesta do pekel
Road to Perdition. Cesta do pekel. Další komiks zachycující glorifikovanou atmosféru třicátých let. Další gangsterka, která je zasazena do přesných historických reálií, aby byl dojem autentičnosti co nejvyšší. To, že podle komiksu byl natočen docela úspěšný film s Tomem Hanksem v hlavní roli, je už celkem vedlejší. Tady jde o ty obrázky!
Komiks kreslil Richard Piers Rayner, který před Cestou do pekel pracoval na sériích jako Hellblazer, nebo Swamp Thing/Bažináč; až tento komiks mu však dal možnost naplno projevit talent pro detail. O pečlivosti, se kterou na komiksu pracoval, svědčí i to, že jej piloval čtyři roky. V tomto světle je film jen pouhým nedokonalým stínem jeho práce. Také autor libreta, Max Allan Collins, měl při psaní Cesty do pekel za sebou už dost zkušeností s komiksy, vždyť léta psal příběhy legendárního Dicka Tracyho.
Autoři komiksu nám servírují příběh o cti a o zradě, o lásce a pomstě za její zmaření. To jsou nesmrtelná témata a jejich nosnost je při dobrém zpracování nepopiratelná. Což je i případ Cesty do pekel. K tomu již v názvu zazní motiv hlavní – cesta. Putování za odplatou tvoří ústřední obraz těch nejslavnějších bájí, legend, příběhů i dobrodružných románů. V Cestě do pekel - příběhu, ve kterém je všechno, co si může milovník „romantických" let velké americké krize přát – naštěstí jedna věc chybí – sentiment. Tomu se Collins vyhnul a i díky tomu se Cesta do pekel stala legendou.
Komiks kreslil Richard Piers Rayner, který před Cestou do pekel pracoval na sériích jako Hellblazer, nebo Swamp Thing/Bažináč; až tento komiks mu však dal možnost naplno projevit talent pro detail. O pečlivosti, se kterou na komiksu pracoval, svědčí i to, že jej piloval čtyři roky. V tomto světle je film jen pouhým nedokonalým stínem jeho práce. Také autor libreta, Max Allan Collins, měl při psaní Cesty do pekel za sebou už dost zkušeností s komiksy, vždyť léta psal příběhy legendárního Dicka Tracyho.
Autoři komiksu nám servírují příběh o cti a o zradě, o lásce a pomstě za její zmaření. To jsou nesmrtelná témata a jejich nosnost je při dobrém zpracování nepopiratelná. Což je i případ Cesty do pekel. K tomu již v názvu zazní motiv hlavní – cesta. Putování za odplatou tvoří ústřední obraz těch nejslavnějších bájí, legend, příběhů i dobrodružných románů. V Cestě do pekel - příběhu, ve kterém je všechno, co si může milovník „romantických" let velké americké krize přát – naštěstí jedna věc chybí – sentiment. Tomu se Collins vyhnul a i díky tomu se Cesta do pekel stala legendou.
Henrik Ibsen: Ipse ipsa Ibsen (živé vzpomínání na Ibsena)
Dnes tohoto autora známe jako klasika realistického dramatu a tvůrce moderní dramatické formy, ve své době však jeho díla konzervativní publikum spíše šokovala a provokovala. Bytostný individualista a neúnavný kritik společenských poměrů Ibsen vnímal drama jako nástroj ke zpochybnění všeobecně přijímaných idejí a podrývání strnulých konvencí, na kterých si tehdejší společnost tak zakládala. Ve svém „ozdravném“ úsilí se nespokojoval jen s povrchní kritikou, ale kladl otázky po moci a svobodě jednotlivce, pitval instituci manželství a křesťanskou morálku. Nevyhýbal se ani tématům, jež byla v tehdejší norské společnosti vysloveně tabu, jako byl například incest či pohlavní nemoci. Byl jedním z hlavních aktérů tzv. moderního průlomu v norské literatuře. Sborník čtenářům předkládá články dvanácti autorů, zkušených i začínajících odborníků různých specializací: setkávají se tu teatrologové, literární vědci, překladatelé, dramaturgové, o svých setkáních s Ibsenovým dílem tu vypráví i režisér a scénograf. Přes rozdílnost jednotlivých příspěvků se články o sebe navzájem netříští, ale zapadají do výsledné mozaiky představující recepci Ibsenova díla v Čechách a na Moravě.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)