Jan Balabán: Možná že odcházíme

Tato kniha je především o postavách, které jsou vykořeněné a které se ocitají v každodenních, avšak emocionálně vypjatých situacích. Jsou jimi alkoholici, intelektuálové, rodiče a jejich děti, lidé milující a rozcházející se. Každý z nich si nese nějaký svůj kříž, smutek či bol. Jako by viseli nad propastí života, ale ještě do ní nespadli: Balabánovi hrdinové uvízli mezi konstantní lidskou zkušeností zmaru a potlačenou vzpomínkou. Zdá se, že někde v hloubi duše hledají odlesk po „onom“ či „zlatém“ čase, který dost možná ani nebyl. Zároveň však, a to je možná trochu zvláštní, neskuhrají, nezalykají se všemi těmi „kdyby“... Jsou smutní, ale berou svět, jak je. Rozhlížejí se kolem sebe.

Miro Gavran: Poncije Pilat

Poslední román tzv. biblické trilogie Miro Gavrana (po Juditě a Křtiteli) by měl podle logicky věci uzavírat celý cyklus. Svým způsobem tomu tak tematicky je, zatímco Judita – symbol neochvějné židovské víry, jíž je nutné podřídit i své city trilogii, otevírala, Křtitel – neboli ten, který otevírá bránu do nové dimenze (přechod od judaismu ke křesťanství), pokračoval, protože stará víra již nedostačovala, tak Pilát Pontský (užíváme ustálenou českou variantu tohoto jména) nachází sám cestu od pohanství a volí Ježíše zcela dobrovolně po předchozím zcela protichůdném stanovisku, byť je to cesta dlouhá a složitá. Gavran nám opět přibližuje jednu ze stěžejních dějin židovsko-křesťanské víry z opravdu lidské stránky. Ač je Pilát vnímán spíše jako postava negativní, neboť i on měl podíl na Ježíšově smrti, přesto byl jen člověkem, který měl řadu dobrých stránek.

Jan Wolkers: Růže z masa

Děj románu je sice zasazen do koloritu Nizozemí šedesátých let, ale stejně tak dobře by se mohl odehrávat kdykoliv a kdekoliv. Růže z masa je totiž vyprávěním o nejhlubších, téměř nesdělitelných, a zároveň nejtrýznivějších pocitech, o tíživé lidské samotě a svazující moci minulosti nad přítomností. Růže z masa zachycuje tedy nadčasové drama, které se v lidských srdcích odehrává v různých podobách denně na jakémkoli místě, v jakékoli době. Intenzita, s níž je drama jednoho lidského osudu líčeno, je téměř na hranici šílenství. Celý děj románu se odehrává během jediného dne, jenž je sondou do hloubi Danielovy duše, jeho minulosti a nesnesitelné přítomnosti. Za všemi psychickými pochody a událostmi, jimž je čtenář v románu přítomen, stojí smrt malé dcery. I toho dne, o němž román podává svědectví, se Daniel dusí (nejen duševně, ale i fyzicky) nesnesitelným pocitem viny za smrt dcery, rozpadlé manželství, neschopnost komunikace s okolím a neschopnost projevit své city.
Jedním ze základních stavebních kamenů Wolkersovy poetiky je hledání krásy v obyčejných a morbidních věcech života. Třeba i umělý vývod tlustého střeva lze vnímat jako zajímavou růži, byť z masa. Poetiku morbidní krásy podtrhuje navíc Wolkersův expresivní styl psaní a časté užití metafor. Expresivní náboj umocňuje i překlad Olgy Krijtové, která za pomoci zdrobnělin, odvozenin a slov více či méně příznakových, jimiž nizozemština v takové míře jako čeština nedisponuje, vytvořila plastický a kontrapunktický text, který českému čtenáři může volně asociovat styl Hrabalových próz.

Edna Mazia: Roman Mišpachti

Rodinný román otvírá scéna, kdy Naomi Kellerová roku 1999 odjíždí do Vídně a zde se rozchází se svým irským přítelem. Současně navštěvuje Heidelberg, kde po dlouhá léta žila její rodina až do druhé světové války. Celý příběh začíná u Naominy babičky Rut Steinové, značně dekadentní a věčně nespokojené vdané ženy, jež žije v jedné domácnosti nejen s manželem a dcerou, ale i se svým bratrem a tetou. Většinu času tráví po kavárnách a se svým milencem Robertem, ačkoliv musí dosti často na dostaveníčka brát i svou dceru. Protože je Rut zaměstnaná výhradně svými osobními problémy, nevěnuje přílišnou pozornost politické situaci, a jen díky tetinu včasnému zásahu se celá rodina ještě před válkou dostane do Tel Avivu, kde se usazuje.
Když Naomi dosáhla věku dvaceti pěti let, dostala od právníka deníky své babičky Rut. Ve snaze zůstat nedotčená Naomi vědomě ignoruje to, co čte, a až mnohem později, jako sedmačtyřicetiletá, se znovu vydává do Heidelbergu a konečně objevuje část rodinného příběhu.
Jde o román, který v sobě obsahuje další román. Tím prvním je milostný příběh Naomi a vídeňského divadelního režiséra, druhým příběhem je rodinná historie, která začíná u babičky Rut a jejího milostného příběhu, který zahrnuje jak milence Roberta, tak manžela, jehož Rut začíná milovat přesně v okamžiku, kdy se ji rozhodne opustit.

Německé pohádky

Heidi, Pippi Langstrumpf, Pinocchio, Tom Sawyer, Mowgli, Winnetou. Známé literární postavy, nejspíš všem známé literární postavy. Proč obývají svět dětí a dospělých, proč jsou spojeny se vzpomínkami na dětství?
Heinrich Hoffmann napsal pro svého malého syna k vánocům roku 1844 knihu Struwwelpeter (Střapatý Petr), jistě si nepředstavoval, že se stane téměř nejznámějším dílem německy psané literatury pro děti a mládež. Obsahuje drastické varovné a příkladové veršované příběhy o dětech, které, když nebudou papat polívečku, zemřou, když si budou hrát s ohněm, uhoří, když si budou cucat palec, zavoláme krejčího a ten palec ustřihne atd. Tato kniha veršovaných příběhů s obrázky je nejlepším příkladem tzv. černé pedagogiky, přesto dokazuje, jak tradice působí i nadále. V mnoha německých rodinách je chloubou knihovny několikeré vydání této dětské knihy.

Karel Milota: Noc zrcadel

Básník a prozaik Karel Milota (vl. jm. Karel Hroch, 1937-2002) vystudoval ve druhé polovině šedesátých let dvacátého století anglistiku a bohemistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracoval jako referent na ředitelství silnic, vyznal se v oboru stavby železničních tratí a mostů. Jeho osobní zálibou však byla barokní hudba.
Povídkový soubor Noc zrcadel vyšel poprvé počátkem osmdesátých let minulého století v nakladatelství Mladá fronta. S podobou prověřenou dobovou cenzurou nebyl autor spokojen, a tak soubor pro druhé vydání nejen přepracoval, ale též osobně zvolil grafickou úpravu i doprovodnou ilustraci pro obálku knihy.
Povídky Karla Miloty jsou naplněny zvláštní křehkostí, zesilovanou oddalováním, obcházením a odkládáním rozuzlení. Jakoby se napínala komplikovaná pavučina příběhu a vzrušivé možnosti, vycházející z textu a námětu. Varianty vyprávění se sbíhají a opouštěny se rozpadají až k drtivé nicotě. Vyprávění opravdu připomíná pavoučí síť či kruhy na vodě, vychází totiž z vědomě vystavěného centra. Dějová linka, jemná, jímavá i dramaticky napínavá, je jistě důležitější pro čtenáře, autor má v zásobě mnohem více. Rozestaví figury, vybuduje rozcestníky, ale zároveň s drobným úsměškem pomíchá jednotlivé směry. Experimentuje s evidentním potěšením. Výsledný tvar je pestrý, půvabný i působivý.

Kazuo Ishiguro: Never Let me Go

Se zařazením spisovatele Kazua Ishigura mají literární kritici dlouhodobě problém. Nazývají ho anglicky píšícím japonským autorem, popřípadě anglickým autorem japonského původu.
Mohl by to být takový obyčejný román o jednom britském elitním internátu. Jen v něm něco tak úplně nehraje, je podivné, zneklidňující. Ishiguro za použití principu detektivního románu postupně odkrývá indicie, které čtenáři, byť ne zcela, odhalují, v čem je Ishigurova Anglie v Never Let Me Go jiná. Na první pohled se internátní škola Hailsham House opravdu neliší od ostatních podobných britských zařízení. Harmonické popisy dětství hlavních hrdinů nedávají příliš tušit, že se pod povrchem nerušené idyly skrývá něco mnohem zlověstnějšího. Snad jen některé věci se zdají překvapivé a nutí čtenáře se ptát. Proč jen zaměstnanci kladou takový důraz na kreativitu svých svěřenců? Proč jim vůbec nevadí sexuální aktivity žáků a z jakého důvodu tolik akcentují jejich zdravotní stav? Tyto i mnohé podobné narážky postupně čtenáře znejisťují; musí nutně přemýšlet, jaký smysl mají všechna ta výchovná opatření a hlavně jakou roli mají všichni absolventi Hailsham House sehrát v budoucnu, kdy školu opustí a měli by začít žít v normálním světě.

Petr Sís: Tibet. Tajemství červené krabičky

Autor knih pro děti, ilustrátor a grafik Petr Sís se narodil roku 1949, absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze a The Royal College of Art v Londýně. Od roku 1984 žije v New Yorku.
V roce 1994 dostává Petr Sís od svého otce dopis, v němž je napsáno: Červená krabička je teď tvoje. Srdečně zdravím, táta. Petr Sís se vydává krok za krokem otcovým deníkem z pracovní cesty v Tibetu. Vladimír Sís odjel v padesátých letech do Číny, kde měl tamější studenty učit filmařskému řemeslu. Ve skutečnosti však museli natočit dokumentární film o výstavbě silnice spojující Čínu s Tibetem. Místo dvou měsíců tak strávil v cizině několik let. „Krabičku otevřu zrezivělým klíčkem. Uvnitř leží otcův deník – spousta stránek křehkého papíru popsaného vybledlým písmem, textem se prolínají hezké kresby a mapy, ale všechno to sotva drží pohromadě, připomíná to lámavé podzimní listí.“
Celá kniha je unikátním výtvarným dílem, na každé stránce můžeme sledovat Sísův smysl pro detail. Často používá motiv rodiny, kreslí sebe, matku a bílou siluetu otce, aby dal najevo, že tehdy měl tatínka stovky kilometrů daleko. Velice půvabné jsou kresby připomínající mandaly nebo složitá bludiště. Mnoho stran pokrývají koláže z překreslených deníkových listů a výjevy z tibetské mytologie. Za každým příběhem následuje velká kresba krajiny, která zabírá celou dvoustranu, a přirozeně tak odděluje jednotlivé části knihy. Své pocity při čtení deníku vyjadřuje pohledem na otcův pokoj, který tónuje pokaždé do jiné barvy.