Krvavá lázeň

Mika Waltari - Krvavá lázeň (Mikael Karvajalka)

Mikael je mladý sirotek z finského městečka Abo. O rodinu přišel během loupeživého nájezdu a o jeho výchovu se do času postarala místní bylinkářka a na svou dobu docela dobré vzdělání získal v klášteře. Spřátelí se Anttim, místním kovářem fascinovaným odléváním děl. Jenže Evropa v první polovině šestnáctého století není místem, kde by se dal poklidně prožít život věnovaný studiu a získávání nových znalostí a zkušeností. Kontinent zmítají neustálé náboženské, politické i společenské bouře. A do jejich středu se dostane i Mikael s Anttim.

V Krvavé lázni se čtenář může těšit na nezaměnitelný Waltariho styl. Naivita hlavního hrdiny, podléhání ženským svodům i schopnost se objevovat tam, kde se zrovna něco významného děje a ze všech zmatků nakonec vyváznout jako kočka na všech čtyřech (i když třeba notně potlučený), tím je román doslovně přeplněný. Když Mikael začne ztrácet nějaké ideály, velmi rychle dokáže objevit něco nového, pro co má smysl žít a případně i bojovat. Je to snílek, který by chtěl vše vylepšit, ale spíše má sklony věci pokazit a nebo se až do poslední chvíle držet špatného řešení, které už skoro všichni opustili.

Celý příběh je velmi čtivý, postavy zajímavě vykreslené, ale... Pokud má už někdo Waltariho hodně načteného, může mít dojem opakování. Vnímání této knihy také ovlivní zájem o historické období, ve kterém se román odehrává. Kdo má rád starověký Egypt nebo dobu antiky, asi nebude až tak velkým fandou reformace či selských bouří. I když na druhou stranu, je to také první díl původně třídílné série (autor nakonec napsal jen dva), který nás uvede do výrazně exotičtějšího příběhu odehrávajícího se na Blízkém východě, do kterého nás přenese pokračování u nás pojmenované Šťastná hvězda.

Já Klaudius

Robert Graves - Já, Klaudius (I, Claudius)

Matka Klaudia považovala za monstrum a babička Livie jím dlouhou dobu pohrdala. Císař Augustus si sice dokázal všimnout, že má i nějaké dobré vlastnosti, ale raději se s ním na veřejnosti nechtěl příliš ukazovat. Téměř všichni lidé ho dlouhou dobu považovali přinejlepším za hlupáka nebo blázna a on v rámci pudu sebezáchovy se velmi často snažil tento dojem ještě upevnit. Díky tomu se mu podařilo přežít desítky let v době, kdy život všech nějakým způsobem spojených s císařskou rodinou neměl příliš velkou hodnotu. A o jeho životě i počátcích císařské vlády v Římě a zániku republikánství vypráví pseudoautobiografie Roberta Gravese.

Autor se rozhodl pro ich-formu, díky které se čtenář může s hlavním hrdinou mnohem lépe sžít a vcítit se nejen do jeho pocitů, ale i do doby, o níž kniha vypráví. Za historickou věrnost román vděčí Senecovi, Plutarchovi, Tacitovi i dalším antickým historikům, jejichž díla byla pro Gravese předlohou. Samozřejmě i tak zůstala spousta prostoru pro autorovu fantazii (například myšlenkové pochody hlavních postav žádný dějepravec zaznamenat nemohl), ale i tam je vše velmi uvěřitelné a zapadá do dobového kontextu. Pro milovníky antiky a historických románů je tato kniha téměř povinnou četbou - doporučuji si ji přečíst před shlédnutím filmového zpracování, které není sice špatné, ale...