Miljenko Jergović: Rabija i sedam meleka

První příběh Tespih se odehrává v Sarajevu během občanské války v Bosně a Hercegovině. Srbský armádní důstojník, který žije nedaleko Sarajeva klidným rodinným životem, je víceméně proti své vůli donucen zapojit se do bojů proti Sarajevu. Byť je mu tato válka spíše cizí, nenachází v sobě dostatek síly vzepřít se.
V následujícím Jastribu, což je název pohostinství pro putující muslimy a muslimské studenty, se přeneseme do Záhřebu, kam se ještě před 2. světovou válkou přestěhovala rodina Abdela Gafiće, který je hlavní postavou počátku povídky. Svůj podnik v roce 1941 zavírá o umírá při námořním neštěstí na cestě do Mekky. Na scénu také vstupuje Radoslav, který do Jatribu přivede svou nastávající, Židovku Sabinu. Po začátku holocaustu pošle Radoslav ženu a její rodinu do Anglie a sám přežívá až do konce války.
Třetí povídku Gurbet vypraví v ich-formě muslimský chlapec Mustafa, který po otcově smrti přejmenován na Gurbeta. Podstatou příběhu je chlapcovo první větší zamilování, a to do sousedovic dcery Zumry.
Posledním příběhem se jménem Asag je osudové zneuctění jedné staré dubrovnické muslimské rodiny. Obchodníku Šimunovi Ivetićovi se narodila dcera, kterou si velice zamiloval, ale byl si též vědom blížícího se zániku rodu. Proto on sám i jeho rodina přijali židovskou víru, aby rod pokračoval po přeslici.
Jednotlivé povídky jsou rozlišné kvality. Žáná z nich osahuje na úroveň povídek z Jergovićovy patrně nejlepší knihy Sarajevské Marlboro. Je zde tedy otázka, zda je vydání této knihy v nějakém směru obohacující. Dle mého názoru jde spíše a takový recyklovaný výplod, ve kterém ve kterém se autor tváří, že jde o "nové" příběhy.

Angela Carter: Noci v cirkuse

Román Noci v cirkuse britské spisovatelky Angely Carterové není ve své plnokrevnosti a baroknosti vůbec snadno uchopitelný. Stejně tomu je i případě osobnosti autorky, která ač je již patnáct let po smrti, stále přidělává vrásky literární kritice.
V románu Noci v cirkuse se nejedná o feminismus jakožto politický postoj. Ani tak nenajdeme v knize žádné zjednodušující či radikální feministické doktríny. Co spisovatelku opravdu zajímá a čemu se věnuje se zaujetím a velkou chutí, je boření předsudků o ženskosti, jakožto společensko-kulturního výtvoru, v němž se zacykleně ztrácejí jak ženy, tak muži. Peříčko sice nepostrádá mytický rozměr, ale svým vystupováním se jí daří rozrušovat všechny konvence a koncepce, kterým zejména mužské postavy románu podléhají. Román tak může být čten jako překročení mýtu o nevinné, bezmocné a andělské panně, anebo naopak prohnané a ďábelské manipulátorce.
Peříčko není „ani nádoba hříchu a ďábelského pokušení, jemuž je třeba odolávat nadlidským sebeovládáním a sebepotlačováním, ani zlá saň, kterou je nutno bezohledně krotit, a konečně ani předmět aristokratického zbožnění.“

John Updike: Vesnice

Ve svých pětasedmdesáti John Updike napsal více než dvaceti románů, tucet knih povídek a několik básnických sbírek. V jeho bibliografii ovšem čtenáři najdou i několik knih esejí a také poněkud překvapivě i pět knížek pro děti a mládež. Proslulost si jeden z nejvýznamnějších amerických autorů druhé poloviny dvacátého století zajistil především sérií románů o Králíkovi, za něž dostal hned dvakrát Pulitzerovu cenu. Hlavní hrdina Harry „Králík“ Angstrom bydlí na maloměstě, jeho duševní obzory nejsou zrovna obrovské a čelit problémům, jež přináší život, mu dělá velké problémy. Je mu dvacet šest let, má manželku a dvouletého syna, přesto pije jak duha, své ženě je nevěrný a když se jeho život zkomplikuje, prostě před ním uteče. Updike prohlásil, že romány o Králíkovi jsou jeho reakcí na pajány opěvující Kerouacův opus Na cestě. Autor chtěl především ukázat, co se stane, když se mladý muž "vydá do světa" – ublíží tím vždy lidem, které nechá doma.

Gary Snyder

Gary Snyder je zamyšlený hloubavec, který v klidu pozoruje a prochází rušnými dějinami poválečné Ameriky. Navíc je schopen v sobě najít tu lehkost, s kterou se od srdce zasměje po vzoru japonských zenových mnichů.
Patří mezi významné představitele poezie druhé poloviny 20. století. Můžeme ho zařadit také mezi orientalisty, ekology a vyznavače takzvaného východního způsobu myšlení. Narodil jako Gary Sherman Snyder roku 1930 v San Francisku. Převážnou část svého dětství strávil v lesích, později se dostal často do centra dění. Byl kupříkladu přímým účastníkem pověstného předčítání poezie v sanfranciské Gallery Six, kde své Kvílení prvně deklamoval Allen Ginsberg. Další známou osobností, která se také účastnila těchto dýchánků byl budoucí kronikář beat generation Jack Kerouac, který o svém přátelství s Garym napsal Dharmové tuláky.

Ketil Bjørnstad: Liv Ullmannová, Cesty života

Dvorní herečka Ingmara Bergmana dnes žije se svým partnerem ve Spojených státech amerických a pracuje na scénáři k filmu o norském houslistovi. Liv Ullmannové je 68 let, přestala brát život jako samozřejmost, seznámila se nebezpečně zblízka s nemocí a stářím, o to víc si však vychutnává každý nový den. Často mluví o své dceři, vnoučatech a zemřelém psovi.
Profesní i milostný vztah s Ingmarem Bergmanem je jistě čtenářsky nejzajímavější částí knihy. Vztah autoritářského a nelítostného Bergmana a poddajné Liv byl inspirující i spalující zároveň. Ullmannová dodnes Bergmana pokládá za pilíř svého života, nazývá ho géniem, on ji svými stradivárkami, bez nichž by jeho filmy jako Hodina vlků, Šepoty a výkřiky, Scény z manželského života nebo Podzimní sonáta nikdy nezněly tak ryzím tónem.

Sara Stridsberg: Drömfakulteten (Fakulta snů)

Fakulta snů totiž vybízí k politickému onálepkování. Mnozí si tak práci usnadňují tím, že o ní hovoří prostě jako o „vynikajícím feministickém románu“, čímž jí z uměleckého hlediska neprokazují zrovna vděčnou službu.
Fakulta snů vyniká nad většinou současné literatury z mnoha důvodů a velkou část z nich je, pravda, velmi těžké pojmenovat. Nejedná se však rozhodně o „vynikající, protože feministický“ román (ani o „vynikající, i když feministický“ román), nýbrž o „vynikající a taky feministický“ román. Nejdůležitější kvalitou tu pak není „inovativní forma“ jako taková, nýbrž schopnost postihnout touto formou tragiku života ve společnosti tak, aby v nás vzbudila vztek a soucit zároveň. A jelikož i románová Valerie Solanas má IQ aspoň jako Stephen Hawking, pointuje svoje nebojácné repliky tak důvtipně, že se zasmušilý čtenář často neubrání katartickému smíchu.