Sardou: Odpusť nám naše viny

Jde o temný a násilný historický román z období 13. století, který svým námětem připomíná slavný román italského autora Umberta Eca "Jméno růže". Na rozdíl od "Jména růže" je Sardouův román méně filozofický a faktografický, ale o to více výpravný. Jak už sám podtitul říká, jde o historický thriller. Spojitost s knihou "Jméno růže" je daná hlavně tím, že i v tomto románu jde o objevování starého zločinu, který se někteří vysocí církevní činitelé z Vatikánu snaží navěky smazat ze všech análů a archívů církve. Děj se odehrává v zapadlém biskupství Draguan na okraji Francie, kde za tajemných okolností najdou přes padesát let zapomenutou vesnici, ukrytou v rozsáhlých bažinách. A to jen díky tomu, že protékající řeka vyplaví na břeh tři rozsekaná těla ztracených cestovatelů. Když se draguánský kostelník na rozkaz zdejšího biskupa vydá po stopách nebohých mrtvých z řeky, najde vesnici "prokletých", kterou později v archívu odhalí jako Vlkobijce. Zdejší obyvatelé jsou podle kostelníkova vyprávění ztělesněním ďábla, žijící jako zvířata na stromech a mluvící nekřesťanským jazykem. V téže době přijede za ledové zimní noci do biskupství jezdec v černém, který bez zjevného motivu zavraždí biskupa Haqiuna a odjede. Tím se začnou ledy hýbat. Biskupský vikář bratr Chuquet se rozhodne odvézt Haquinovy ostatky do Paříže a zjistit tam i něco o jeho tajemné minulosti. Mimo jiné, proč tajně pozval do Vlkobijců nového faráře. A tak začnou na povrh vyplouvat naprosto děsivá tajemství, jejichž znalost může znamenat jediné - smrt.

Miro Gavran: Judita

Odvíjí se tak před námi příběh vyprávěný samotnou Juditou: dětství a dospívání výjimečné mladé dívky z dobré rodiny v městě Betulii, příběh nešťastné manželky a hned vzápětí pak příběh velmi mladé vdovy, krásné a silné Judity, která jako by celý svůj předešlý život byla připravována na jediné - zachránit své město a tím i všechen svůj lid z rukou Nabuchodonozorova vojska. Během těžkých dní obléhání města je všemi vážená vdova Judita hlavním knězem vybrána, aby svou vírou a statečností, ale zároveň i sváděním, zradou a vraždou, vysvobodila své město z nepřátelského sevření. Následuje kratinký, ale silný milostný příběh Judity jako přítelkyně a milenky Holoferna, hlavního velitele nepřátelských vojsk, a Juditina dilemata a splnění svého poslání. Poté, kdy izraelští dostali Holofernovu hlavu a nebezpečí od nich bylo odvráceno, je Judita kněžími přinucena stáhnout se ze svého soukromého života a žít sama v ústraní, aby se stala „světicí“, symbolem, bez práva na vlastní život. Zde se skrze Juditiny vzpomínky, které si sama zapisuje, přeneseme opět na počátek celého příběhu.

Gabriel García Márquez: Dvanáct povídek o poutnících

Čeká nás tedy dvanáct krátkých příběhů, jak jistě správně očekáváte s latinsko-americkou tematikou a obsahující motiv poutníka v mnoha podobách. Většinou jste náhle vrženi do nečekaných a nevšedních situací, na malém prostoru se rozvíjejí složité lidské osudy a stejně rychle jako jste se do děje dostali, z něho zase po chvíli vystoupíte. Márquez nám ukazuje život bez příkras, jeho krutost ale i jeho krásu. Je jen ku prospěchu věci, že povídky nejsou zbytečně dlouhé, díky jejich malému rozsahu je jejich působivost totiž překvapivě vysoká.
Někdy zkrátka narazíte na knihu, od které toho příliš neočekáváte a o to větší je potěšení když se z domnělého ošklivého káčátka vylíhne nádherný klenot a tím dozajista soubor dvanácti povídek o poutnících je.

Gabriella Håkansson: Hjärnmänniskan

Hans Hermann Gustavsson, druhořadý zaměstnanec druhořadého plátku, totiž jako uslintaný nemotora s autistickými rysy působí jen navenek. Dovnitř, v hájemství svého staromládeneckého soukromí, je spekulativním filozofem, břitkým komentátorem všeho jsoucího. Jeho epochální ineditní spisy, jmenujme kupříkladu „O zásadách správného oblékání“, „Člověk a klima“ či „Šéf typu I-III“, vznikají vždy v úzké spolupráci s váženým kolegou, ostrovtipným homunkulem Mozkomanem. Mozkomanovo trvalé a jediné bydliště se samozřejmě nenachází nikde jinde než v páně Hermannově hlavě. To však Mozkomanovi nikterak nebrání žít vlastním životem.
Nadřízení odmění Hanse Hermanna Gustavssona za desítky let věrných služeb a na tři týdny ho vyexpedují na jedno exotické souostroví v Tichomoří. A tam, při pohledu na rozpustilé hrátky indonéských dětí, si Hermann konečně uvědomí, že na svazek s Mozkomanem vlastně doplácí, že z něj věčná sebereflexe nadělala leda uzel nervů. Vzbouří se proti zpupnému parazitu a začne se pídit po své přirozenosti. Nemá to vůbec lehké, jedná na zapřenou: když se totiž Mozkoman rozhněvá, není s ním k vydržení.

Dorota Terakowská: Dcera čarodějek

Polská autorka Dorota Terakowská (1938) patří u našich severních sousedů k velmi populárním spisovatelům fantastické literatury.
Pokud se na našem trhu objeví nějaké polské fantasy, je hned srovnáváno s jedinečným fenoménem polské fantastiky - Andrzejem Sapkowskim. Osobně to považuji za nepříliš zdařilý jev. Když kniha není dobrá jako Zaklínač, prostě se odepíše.
Výhodou knihy "Dcera čarodějnic" je právě fakt, že ji nelze srovnávat se Zaklínačem. Pojetí fantasy podle Terakowské je od Sapkowského odlišné. Zaprvé nejde o žádnou epickou ságu o několika dílech, kdy hrdinové prožívají mnohá dobrodružství a jejich cíle se často podle situace mění. Linie děje této knihy spěje pouze k jednomu cíli, který je naprosto neměnný a v případě nezdaru neexistuje náhradní řešení. Za druhé je to kniha napsaná spisovatelem-ženou. Nejde jen o to, že hrdinové její knihy jsou ženy, ale i o styl vypravování a řešení situací. Je tu vidět odlišný přístup v mentalitě žen a mužů . Pro mnohé mužské čtenáře bude proti srsti filozofie pasivního odporu, podobná myšlenkám Gándhího, na kterých je založena "Dcera čarodějek".

Robert Fulghum: Co jsem to proboha udělal?

Robert Fulghum se narodil v roce 1937, je to současně žijící americký spisovatel. Narodil se v Texasu a nyní žije se svou manželkou v Seattlu. První kniha mu vyšla, když mu bylo 51 let - ocitl se na vrcholu svého zralého věku a měl pocit, že už má právo čtenářům něco říkat. V životě poznal různá povolání: byl kovbojem, folkovým zpěvákem, obchodním agentem, barmanem, učitelem kreslení. Sám se cítí být lidovým filozofem.
Při čtení knihy jsem zjistila, že s odstupem roků je mi autor stále blízký jako přívětivý a senzitivní vypravěč. Příběhy jsou však víceméně cestopisným pozorováním, mají formu výpisků či deníku. V úvahách je to však stále ten můj známý Robert Fulghum, jako před lety... Je pro mne tím dobrým a přívětivým člověkem, který se umí rozhlížet kolem sebe, umí o viděném výborně psát, který má radost z obyčejných věcí kolem sebe. Připomíná mi našeho českého Františka Nepila (zemř. 1995) a jeho Dobrá jitra, jeho optimismus a úsměvný pohled na svět.

Terry Pratchett: Erik

Svět Úžasné Zeměplochy (Discworld) - nejlegračnější a nejpodivuhodnější fantasy v této i jakékoli jiné galaxii, který vytvořil anglický spisovatel Terry Pratchett, už přes dvě desetiletí obšťastňuje milióny čtenářů na celém světě. Český fanda si za dobu vydávání Pratchetta u nás mohl do své sbírky kromě knih ze základní řady (ve světě je jich zatím 31) pořídit i vedlejší série a příběhy, mapy , kuchařky, hry, komiksy, ilustrovaný filmový scénář, luxusní velké ilustrované vydání, příběhy milované hrdiny ze Zeměplochy atd. A to většinou pod značkou nakl. Talpress. Jejich posledním příspěvkem je reedice knihy "Erik" jako speciální sběratelské vydání s barevnými ilustracemi Joshe Kirbyho.
Hlavním hrdinou v příběhu "Erik" je jedna z nejoblíbenějších postav celého cyklu - mág Mrakoplaš. Tento mág jen podle oblečení a jména s magií moc společného nemá. Za to je mistrem v utíkání odkudkoliv kamkoliv, jen hlavně pryč. Je sice momentálně po jistém problému tak trochu v jiné dimenzi, ale díky náruživosti pubertálního démonologa Erika, tajně podporovaného peklem, se dostane zpátky do normální světa. Ale bohužel je považován Erikem za démona, a tak po něm chce tři přání typická pro každého rozmazleného pubertálního spratka - stát se vládcem světa, být nesmrtelný a hlavně získat lásku (nebo něco jiného) nejkrásnější ženy světa. Marně mu Mrakoplaš vysvětluje, že není žádný démon, že nestačí jen tak lusknout prsty a... bože, ono to funguje. Ala samozřejmě jinak, než si to Mrakoplaš a Erik představovali.

Eco, Umberto; de Michele, Girolamo: Dějiny krásy

Na více než čtyř set stranách se nám představuje krása ve všech lidských představách a ve všech podobách. Prostředkem k představení krásy jsou mnohé obrazy, od starověku až po moderní dobu. Kniha je provedena velmi luxusně a tak si na kompromisně velkém formátu můžete obrazy opravdu vychutnat. Je příjemné se touto knihou probírat, listovat a nechat do své duše proniknout krásu předešlých staletí. Je příjemnou samozřejmostí, že každý obraz má svůj popisek a tak jsem často konečně poznal, jak se ten či onen obraz jmenuje a kdo je jeho autorem. Ale bylo by velmi škoda, kdybychom pod dojmem krásných obrazů vynechali text, protože především ten je těžištěm celé knihy. Je vidět, že autoři knihy ví o čem píší, protože text je velmi odborný. Ale i já, coby laik v této oblasti, jsem neměla problémy textu rozumět. Text není pouhým komentářem uměleckých reprodukcí, obrazy jsou spíše doplňkem textu, důkazem... Text příjemně doplňuje a v pravém slova smyslu obohacuje množství ukázek z děl filosofických, teoretických či dramatických, které se přímo i nepřímo krásy dotýkají. Krása má tak další rozměr, mnohdy velmi netušený.
Hned jak jsem knihu otevřela poprvé mě upoutal časový graf, na kterém byl vidět vývoj vnímaní krásy v jednotlivých objektech. Muž, žena, Ježíš, akt mužský, akt ženský apod. Na tomto je nejkrásněji vidět vývoj ve vnímání něčeho tak abstraktního, jako je krása.

Heger, Ladislava: Edda

Je nejvyšší čas abyste se seznámili s Eddou! Vypravme se na studený Island, do dob temného středověku. Vikingové mydlí celý svět, ale stačí se také mydlit mezi sebou. Následkem těchto bojů je osídlení pustého Islandu. Již po stu letech je zde natolik vyspělá civilizace, že křesťanství se nepřijímá ohněm a mečem, ale hlasováním v parlamentu. O dalších dvě stě let později píše místní velmož a dějepisec Snorri Sturluson úvod do skaldského umění, čili příručku pro mladé básníky - Eddu. Odkazuje se v ní na starší, větší a významnější Eddu Saemundura Sigfússona, dnes zmizelou. Když v 17. století objevil biskup Brynjólfur Sveinsson ohmatanou pergamenovou knížečku básní, v níž rozpoznal jen několik veršů citovaných Snorrim, nezaváhal a označil ji za onu ztracenou Eddu starší. Později se prokázalo, že tento svazek nesepsal jediný autor, ale jméno už zůstalo.
Slovo "Edda" znamená prabába, ale z důvodů kontextově-hrdostních bývá vykládáno jako prazáklad, tedy pokud to není zkolomenina od Oddi - dvorce na němž se Snorri vzdělával, či ještě větší zkomolenina od "credo" - věřím. Do souboru Eddy starší či písňové se kromě rukopisu objeveného Brynjólfurem řadí i další písně dochované v jiných rukopisech a podobné jim námětem. Sbírka je rozdělena na písně mytologické a hrdinské. Mytologické písně jsou obzvláště cenné, protože se dochovaly jen v eddickém souboru.

Sijie Dai: Balzac a čínská švadlenka

Kulturní revoluce v Číně pod vedením velkého a jedinečného soudruha Mao znamenala v realitě milióny mrtvých a deportovaných vzdělaných čínských obyvatel měst. O osudu dvou mladíků, kteří taky neprošli sítem dělnické selekce, vypráví částečně autobiografický román čínského autora Dai Sijieho "Balzac a čínská švadlenka". Příběh, ač popisuje nepříliš veselé osudy hrdinů, není psán formou výpovědi o krutostech této "revoluce", jako např. Solženicyn ve svém "Gulagu", ale stylem podobném tak trochu našemu Vieweghovi či Šabachovi. I v dobách nejkrutějších se dá prožít něco zajímavého či krásného.
Naši dva hrdinové jsou mladíci, kteří sami neví, proč byli považováni za reakcionářské intelektuály, ale s osudem nic nenadělají. Mají za rodiče úspěšné spisovatele a lékaře, tak si nemůžou příliš vyskakovat. Byli odveleni do zapadlé vesničky na úpatí velké hory zvané "Nebeský Fénix". Už v první kapitole, kdy jsou vyslýchání před celou vesnicí, a hlavně jejím "soudruhem předsedou", pro věci, které si sebou vzali, autor naznačí charakter celé knihy.
Kniha je psána klasickým evropským stylem, neobsahuje nijaké čínské literární styly a postupy. Je to dané asi tím , že autor brzy po "převýchově" emigroval do Francii, kde dodnes žije a tvoří.

Helle Helle: Představa o nekomplikovaném životě s mužem

Nejde ale o momentky z dovolené či rodinných oslav. Je to spíš sociologický dokument obtížně zachytitelných intimit. O městském životě, o zmatku muže a ženy v civilizovaném světě, o hledání blízkosti a zvětšujících se vzdálenostech. O životě vedle sebe místo spolu.
Člověk čte takové texty se zájmem nejen masochistickým. Občas se přistihne, jak naivně doufá, že pochopí, že se nějak přiučí, že ho neblahé osudy jiných párů minou, že se vyvaruje chyb a bude schopen si pohlídat vztah, dokonce že se na sebe dokáže podívat očima toho druhého. Texty Helle Helle jsou ale krutě poctivé, nepoužitelné k takovým účelům. Jejich účinek je spíš opačný. Helle Helle je nemilosrdná minimalistka. Žádné efekty nenabízí - jen malátnost všedních dní, monotónní popocházení mezi prací, bytem a nákupy. Vítejte v naší civilizované neromantické současnosti, kde jsou velká gesta trapná a vzpoury po tolikáté repríze nudné a okoukané.
Knihy Helle Helle jsou na severu Evropy pojmem. Chválí je kritika a čte ji s nadšením i klientela magazínů pro ženy. Jejich styl a náměty nespadly z nebe. Reagují na realitu dnešního Dánska. To je státem blahobytu, zemí s největšími výdělky, ale také obrovskými daněmi. S životní úrovní pěti milionů Dánů souvisí i extrémní tlak na mezilidské vztahy.

Martina Formanová: Skladatelka voňavého prádla

Hned v úvodu mě pohladily reálie i mého rodného Brna. A po pár stránkách – ach, jaká úleva... Autorka si na nic nehraje a vůbec už ne na velkou literaturu. Prostě a jednoduše jen vypráví, jak život šel... Brněnská gymnazistka, kterou ovšem víc než škola baví vysedávat ve vinárně Venuše, probírá své životní šance. Chce se vymanit z průměrnosti své rodiny, a tak se lačně chopí příležitosti a „utrhne“ v totalitním Československu hned hvězdu nejvyšší - Karla Gotta. Po maturitě přesídlí do Prahy a je ledasčím – manekýnkou, tanečnicí, ale hlavně: Gottovou milenkou. Dále se rozhoduje, zda se stát intelektuálkou, krasavicí či umělkyní čehokoliv. Uvědomuje si, že pro prvé a druhé nemá dostatek předpokladů, začne tedy studovat DAMU. Snaží se však především snadno a přitom s dostatečnou noblesou a okázalostí proplouvat, ale nic není zadarmo. Obrácenou stranou mince laciného života v pozlátku je samota, bolest duše, bezvýchodnost, nemoc. Hrdinka se rozhodne začít znova, chce dát svému životu jiný směr a dopátrat se smyslu, proč tady vlastně je a co s ní bude. Odjede za sestrou do USA, v kursech šprtá angličtinu, objeví v sobě nečekanou sílu i vytrvalost a živí se způsobem pro sebe zcela netypickým: uklízí bohatým lidem domy. Tato tvrdá životní lekce ji hodnotově posouvá - konečně se cítí na svém místě a nachází vnitřní vyrovnanost a klid. A jako by ji spravedlivý osud chtěl odměnit, přichází setkání s osudovým mužem Milošem Formanem, zakotvení a vymodlené mateřství.

Košanová, Marcela: Čarodějnický slabikář

Chcete získat lásku, štěstí, bohatství a nevíte, jak na to? Naučte se čarovat! - Hlásá zadní stránka druhého vydání zřejmě docela populární "učebnice magie". A opravdu jsem se dočetla, jak si například udržet muže, musím se ale přiznat, že bych se neodvážila uvedených návodů držet.
Jsem sice realistka - jaksi to vyplývá z mého oboru - ale od malička mě záležitosti kolem kouzel a čar přitahovaly a knihy nebo filmy s tímto námětem jsem přímo hltala. Bohužel Čarodějnický slabikář mne nedokázal zaujmout. Z některých doporučení jsem byla mírně řečeno na rozpacích.
Návody nejsou sice líčeny s maximální podrobností, jsou však veskrze jednoduché a snadno pochopitelné. Místy se mi ale zdálo, že některé kapitolky si mírně protiřečí. Mezi doporučeními z nadpřirozené oblasti může chápavá čtenářka nalézt i praktické rady do života a partnerského soužití.

Jan Pelc: ...a polsední kouř

Považuji za malichernosti představovat českému čtenářstvu spisovatele Jana Pelce. Jan Pelc, ročník 1957, v roce 1980 emigroval do Francie, nyní však trvale žije v Praze. Hned po listopadu 1989 se vrátil do Čech, kde vydáním svého románu "... a bude hůř" v roce 1990 možná stvořil první svůj bestseller. Po tomto románu se objevilo mnoho dalších jeho románů a povídek, a žádný z nich neskončil jen u prvního vydání.
V této knize nám autor nabízí tři příběhy. Povídky, které nám zde autor předkládá, jsou stejně jako většina jeho ostatních děl založeny na primitivně geniálních dialozích, na absurdních situacích, a to tak absurdních, že se z nich staly příběhy z oblasti fantastiky. Povídky "Poslední kouř" a "Vesmír navždy" jsou čistými science fiction, i když v neobvyklém pojetí. A úvodní příběh "Padlý anděl" se sice odehrává v našich časech v Praze, ale přítomnost zlobivého božího posla, padlého anděla, z něj klidně udělá přírůstek z oblasti fantasy.

Michael Chabon: Konečné řešení

Sir Arthur Conan Doyle nechal slavného detektiva Sherlocka Holmese spadnout v povídce „The Adventures of the Final Problem“ (česky jako „Poslední případ“), vydané v prosinci 1893, do Reichenbašských vodopádů, pravděpodobně si myslel, že bude mít od Holmese navěky pokoj. Nemohl však tušit, jaké způsobí toto jeho rozhodnutí pozdvižení. Neodolal tlaku okolí a po deseti dlouhých letech geniálního detektiva oživil a vrátil jej nedočkavým fanouškům.
Několik desítek spisovatelů se marně snažilo přzivit se na popularitě těchto románů.
Spisovatel Chabon bravurně napodobil styl Holmesova stvořitele; jeho příběh jako by v mnoha rysech skutečně vypadl z oka všem těm povídkám, které po dlouhá léta vycházely v časopise The Strand Magazine. Na jeho novelce je však hodnotné i něco jiného – to, jak dokázal postihnout veškeré změny, které se za třicet let, jež detektiv trávil v ústraní na penzi, odehrály. Svět se zásadně proměnil, ten tam je dávný lesk britského impéria, idylická atmosféra, kterou jen sporadicky rozvířil nějaký ten skandál či zločin. Jako kdyby byl Sherlock Holmes návštěvníkem, který se do válečné Británie přesunul strojem času. Mnohé nechápe, především politické pozadí celého případu, on sám ví, že do této nové doby nepatří. Ale pokud jde o úkol, který si předsevzal splnit, a to chytit vraha a vrátit chlapci papouška, nic ho nemůže zastavit, žádné novoty nebo válka jako taková. Lidská povaha je a bude vždycky stejná, zločinci stejně omezení a neopatrní.

Łukasz Dębski: Café Szafé

Café Szafé je poklidná krakovská kavárna vzádlená od turistického ruchu. Od jiných krakovských kaváren se liší však tím, že tu hosté sedí ve skříních. V kavárně, většinu času zoufale prázdné, se objevují samí zvláštní hosté: Paní Halinka, jež v mládí dostala kytici narcisů od Gagarina, Pan Karol, který se po prohýřené noci probudil na svém perském koberci pár metrů od papeže Jana Pavla, či nemluvný hiphoper Łucjusz, který se díky poruše celou noc točil na řetízkovém kolotoči za zvuků stále se opakující Včelky Máji.
Dočteme se i o lidech, kteří do kavárny nikdy nevešli: takový dramatik Sławomir Mrožek, který kolem chodí venčit svého jezevčíka. Tehdy kavárník zamyká lokál a vydává se po jeho stopách s představou prožitku něčeho opravdu absurdního. A absurdní věci se opravdu dějí: opilí štamgasti ukradnou s posádknou parník, štětku pokouše krokodýl, jednoho dne napadne žlutý sníh a na konec vše pohltí mlha.
Musím říci, že autor dokáže podat životní peripetie krakovských lidiček tak, že čtenáře velmi rychle strhnou.

Geraldine Brooks: Devět částí touhy

Geraldine Brooks byla zpravodajkou The Wall Street Journalu a na středním východě prožila šest let. Ukrytá pod „čádorem“, tradičním oblečení věřících muslimských žen, zakrývající celé tělo i obličej, sledovala dění kolem sebe, aby o něm mohla podat svědectví. Ve svém příběhu se snaží najít příčiny utlačování žen v muslimské (islámské) společnosti a poukazuje na to, jak muži zdeformovali Korán k obrazu svému, aby pro utiskování svých manželek, matek, dcer a sester měli zdánlivé ospravedlnění.
V Saudské Arábii, Jemenu, Íránu a dalších zemích nikoho nepřekvapí, že žena nesmí sama cestovat, nesmí mít řidičský průkaz a dokonce nesmí ani chodit po ulici bez mužského doprovodu či písemného povolení manžela. Žena nemá téměř žádná práva, ale zato spoustu povinností, v případě rozvodu nemá nárok na majetek ani na děti.

Jutta Westphalová: A nikdo ho nechtěl

Příběh malého chlapce, který do svých pěti a půl let vyrůstal v dětském domově a ... jak už název knihy napovídá - nikdo ho nechtěl. Chlapec byl na svůj věk fyzicky i psychicky zaostalý a pobyt v domově mu příliš neprospíval. Ačkoli manželé, kteří usilují o adopci dítěte, si představují dítě dvouleté, malý Míša je očaruje svou křehkostí a bezbranností až neúměrnou svému věku. Příběh je z velké části autobiografický a odkrývá velmi citlivě vztah matky a dítěte, snahu o sblížení původně cizího tvorečka a jeho nových, pro něj neznámých lidí jako jeho rodičů. Pro chlapce i pro adoptivní rodiče je stejně těžké najít společnou řeč a sílu citů, která by odpovídala jejich novému vztahu. Chlapec za celý svůj pět a půlletý život nepoznal opravdovou lásku a něhu, jen pevný řád dětského domova. Je proto zprvu velmi ostýchavý, ale také pořádný a nepřiměřeně způsobný. Jeho novým rodičům trvá dlouhý čas, než pomohou malému Míšovi svou péčí a láskou dorůst ve zdravé a sebevědomé dítě.

Milan Kindl: Bod nejistoty

Občas mě udiví, jak rychle lze přečíst knihu, jež se rodila v autorově nitru mnoho dní, měsíců, či let. Je to jako s večeří o pěti chodech, kterou týden plánujete, dva dny připravujete, několik hodin realizujete a hosté jsou s ní za třicet minut hotovi. U tohoto titulu mě však překvapilo něco docela jiného. A to, jak lze v nepříliš tenké knize popsat jeden jediný den běžného lidského života a přitom čtenáře neunudit k smrti. (Či alespoň k odložení rozečtené knihy).
Celý inkriminovaný den se odehrává v soudní budově, kde zřejmě slušný občan běžně svůj čas netráví. Pomineme-li samozřejmě pracovníky justice, byť i ty lze, doufejme, s úspěchem za slušné občany považovat.
Autorem knihy „Bod nejistoty“ je JUDr.Milan Kindl, CSc., právník, proděkan, spisovatel a v neposlední řadě chovatel – dalo by se říci – cizokrajných zvířat. Považujeme-li, samozřejmě, medvídka mývala za cizokrajné zvíře. (Troufám si tvrdit, že ano.) Jakkoli by se mohlo zdát, že domácí zvířetstvo pana doktora nemá s jeho knihou co do činění, opak je pravdou. Medvídek mýval vystupuje v příběhu v roli nikoli nepodstatné.

Francis Roe: Doktoři a jejich ženy

Román z lékařského prostředí, vyvolávající pocit naprosté autentičnosti vlivem detailních obrazů ze života lékařů a stejně tak díky detailním odborným popisům lékařských zákroků a operací. Hlavními hrdiny jsou dva lékaři, nejlepší přátelé. V první části knihy se s nimi seznámíme jako se studenty medicíny, poznáme jejich charakter, schopnosti i ambice, které se u obou protagonistů značně liší. Coby nejlepší přátelé projdou celé studium, až se jejich cesty nakonec rozdělí - jak jinak - kvůli ženě. Druhá část knihy je zasazena do doby o 20 let později, kdy jsou z obou studentů dospělí muži s vlastní rodinou a vlastní lékařskou praxí. Jejich osudy se opět po letech setkávají a proplétají díky dívce Liz, která hrála hlavní roli v jejich vzájemném vztahu již za studií. Tragédie smrti dítěte, kterou jeden z lékařů zapříčiní, jejich vzájemný příběh zařazuje mezi dramata.

Erich Maria Remarque: Jiskra života

Román, inspirovaný tragickým osudem autorovy sestry, je v souvislosti s ostatním dílem jaksi netypický svým umístěním děje. Zavádí nás do koncentračního tábora Mellern. Příběh je hned od začátku velmi poutavý a nepostrádá spád a napětí, což je další jakási odlišnost od jeho jiných románů. Přidáme – li k tomu remarqův geniální smysl pro jakési psychologické vykreslení, které dává pocit zvláštního pochopení děje, spolu s jeho typickým smyslem pro humanitu, vychází nám velmi silné dílo. Ukazuje, kam až sahají lidské „schopnosti“. A to jak na straně brutality, kterou popisuje naprosto přirozeným způsobem, bez jakékoli přehnané morbidnosti, tak na straně těch, kteří toto peklo snášeli. Ukazuje, jak lehce lze degradovat člověka na nástroj jakékoli zvůle, stejně jako sílu a schopnost přežít v prostředí, kde každá vteřina může znamenat smrt a kde týden života navíc se zdá být neuvěřitelnou jistotou.

Jostein Gaarder: Sofiin svět

Román o dějinách filosofie. Pro člověka, který ještě nemá utvořený názor na otázku vlastní existence, vznik světa či nepřišel na cíle svého života a příčiny svého bytí, bude kniha novým a neobvyklým zážitkem.
Norský spisovatel Jostein Gaarder strvořil příběh o dospívající dívce Sofii, které se do každodenních starostí připlete i záhada – neznámy autor jí posílá dopisy, ve kterých ji učí a vysvětluje dějiny filosofie. Sofie se dozvídá, jak se v jednotlivých etapách dějin lidstva měnil názor na svět a snaží se pochopit učení největších filosofů historie. I když je tato kniha označována jako beletrie, mohla by klidně sloužit i jako učební pomůcka – místo suchého a nezáživného učení totiž tato „učebnice filosofie“ předkládá čtení zábavné a zapamatovatelné.

Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ

"Malý princ" je filozofická pohádka určená dospělým i dětem. Autor ji napsal po kapitulaci Francie v newyorské emigraci v roce 1942. Kniha vyšla v roce 1943. Exupéry věnoval příběh svému nejlepšímu příteli - spisovateli Léonu Werthovi. Exupéry je autorem i doprovodných ilustrací své knihy.
Během svých výletů po mnohých planetách, pochopí principy moderního světa, jakými jsou závod s časem a snaha o ovládnutí přírody i druhých lidí jsou nedostatečnou náhražkou opravdového života s láskou v srdci. Malý princ dobrotu srdce sám okusil, když pomohl žíznivému trosečníkovi najít studnu. Jeho dobro mu bylo vráceno, když letec opravil jeho letadlo a princ se mohl vrátit na svou planetu k milované květině. Kniha je psána jako konfrontace dětských představ o životě, dobru, které vždy vítězí nad zlem a dobrotě lidského srdce se skutečným světem dospělých, plným nenávisti, závisti a chamtivosti. Čtenáře přiměje k zamyšlení nad tím, které hodnoty lidského života jsou dobré a život obohacují a které naopak ničí to dobré, co se lidem podaří ve svém životě vypěstovat.

Lars Saabye Christensen: Model

Na hlavního hrdinu nemůžeme prvoplánovitě hledět jako na outsidera. Model patří mezi sevřené a temné příhěhy, k nimž patří i trocha humoru.
Ústřední postavou Modelu je uznávaný malíř Peter Wihl. Brzy má oslavit padesátku a při té příležitosti mu jeho dvorní galerista Ben chystá výroční výstavu. Šušká se, že velký umělec usnul na vavřínech, že z originální tvorby velkého Petera Wihla nezbylo nic než slavné jméno. Sám Peter se k výstavě upíná, spaluje ho potřeba uměleckého sebepotvrzení. Jak se ukazuje, tato krize není jen tvůrčí, podobné napětí panuje i v osobní rovině, ve vztahu k empatické manželce, scénografce Heleně, a šestileté dceři Kaie. Už tak dost složitou situaci vystupňuje náhlá hrozba neodvratné tragédie – u Petera se projeví dědičné onemocnění, které ho má brzy připravit o zrak. Ten je jeho nepostradatelným pracovním nástrojem, ale zároveň se stává metaforou schopnosti tvořit i navazovat vztahy s ostatními lidmi. Peter se snaží zachránit i jako umělec i jako člověk.

John Clinch: Finn

Clinchův Finn neodkazuje přímo k Twainovu hrdinovi, ale k jeho otci, řečenému „Pap“. Inspirací autorovi byla scéna z Hucka Finna, v níž po řece pluje mrtvé tělo Finna staršího, což se ovšem dozvíme až na konci knihy. Prostor ke spekulacím se tedy otevírá a důmyslná hra, v níž nahlédneme jakoby za oponu Twainova originálu, může započít.
Finn starší je vzorový antihrdina. V životě jej nezajímá nic jiného než alkohol a kolem opatřování prostředků na to, jak se jej domoci, se točí úplně všechno. Finn dokáže propít i zbrusu nový kabát, který mu v dobré vůli poskytne soudce Thatcher, aby v zimě nezmrznul. Finn nový kus oblečení ten samý večer, kdy jej soudce pozve k sobě domů na večeři, nechá v místní krčmě a cestou zpátky si pro jistotu ještě zlomí ruku. Ráno je zas úplně švorc, a protože se mu doneslo, že jeho syn Huck kdesi získal neuvěřitelných 6000 dolarů, hodlá své budoucí štěstí založit právě na tomto objevu, který považuje za své právoplatné dědictví. Problém je v tom, že Huck peníze prozíravě uloží do soudcovské úschovy, a tak jeho otec musí vymýšlet dál.
Kromě toho, že je opilec, je Finn i rasistou nejhrubšího zrna. Když na návštěvu do města přijedou dva profesoři z illinoiské univerzity, Finn se baví jen s jedním z nich; ten druhý je totiž černoch.

Vedrana Rudan: Ljubav na posljednji pogled

a manžela zabila. A to loveckým nožem. Ano, hlavní hrdinka románu Vedrany Rudan Ljubav na posljednji pogled vyřešila své problémy nakonec poměrně nevratně. A je nutné si popravdě přiznat, že se jí až tak nebylo co divit. Tedy tak to alespoň vyplynulo z hrdinčina vyprávění.
Ale každý příběh má svůj začátek, byť jsou časové roviny a odbočky velmi propletené a poskládané napřeskáčku. Postupně se nám tak vyjevuje Tildino (tak se žena jmenuje) nepříliš radostné dětství, kdy otec – slaboch a zároveň despota - fyzicky týral svou manželku i Tildu samotnou. Tento psychický cejch ji nakonec mění ve velice nevyrovnanou ženu, ve které se mísí tradiční vnímání muže – samce s moderním pojetím manžela – chápajícího přítele. Chce chvíli to první, chvíli to druhé a…
Otevřeně nám sděluje, že k jediné dceři vcelku nic moc zvláštního necítí, a chvílemi se zdá, jako by ji vlastní dítě spíše obtěžovalo. Manžel ji občas zmlátí a Tilda má tak lepší pozici pro pokus o pochopení přístupu vlastní matky. V ženě postupně narůstá nechuť k manželovi až do té míry, že nejprve pomýšlí na rozvod, a pak na vraždu muže.

Jonathan Coe: Pár trotlů

V sedmdesátých letech, která jsou označována jako "hnědé" období britských dějin, dochází v k výrazné změně politického klimatu, ale i k převratu v kulturní scéně; od ještě přespříliš učesaných Beatles a o něco uvolněnějších Rolling Stones se na plakáty na stěnách dětských pokojíčků dostaly i kontroverznější osobnosti spojované např. s nastupující érou glam rocku či později punku.
Dvěma klíčovými motivy v knize Pár trotlů jsou hudba a již zmiňovaná politika. Pár trotlů je příběhem o jeho dospívání, o tom, jaké to bylo vyrůstat v Anglii druhé poloviny 70. let, poslouchat při tom Pink Floyd a Jethro Tull a bouřit se proti laxnosti vlastních rodičů.
Hlavní hrdina Benjamin je v jeho podání typickým teenagerem té doby; chodí na dobrou chlapeckou školu, nosí uniformu, seznamuje se se slastmi, ale i strastmi alkoholu, zažívá první lásky. Zároveň je však i svědkem událostí, které do jeho jinak poměrně bezstarostného světa citelně zasáhnou: jeho sestra Lois přijde při birminghamském bombovém útoku IRA o snoubence a nervově se zhroutí, dospělí v jeho okolí jsou zapojeni do odborových nepokojů a stávek.

Daniel Pennac: Vášeň podle Terezy

Všichni víme, že Belleville kusem Paříže. Mužeme si ho však představit jako metaforu světa. S původním obyvatelsvem se tu totiž postupně mísili přistěhovalci a utečenci z roztodivných končin a kultur. Arméni, Řekové, Španělé, Židé, Arabové ze zemí Maghrebu, Afričané, Jihoslované. V různorodé směsici lidí se daří podivuhodným a tajemným příběhům.
Pennacovy prózy, to je především oslnivý, bláznivý ohňostroj situací, zvratů, proměn, břitkých dialogů, plebejského slovníku, odboček a literárních narážek. Platí to i o dvou epizodách malaussènovského příběhu, které spojil svazek Vášeň podle Terezy, kde můžeme o pět cítit nádech kriminálních příběhů. Mladičká Tereza, provozující v karavanu u zdi hřbitova Père-Lachaise jasnovidectví na všechny možné způsoby, se chce vdávat. Jejím vyvoleným je aristokrat z dobré rodiny, s kořeny sahajícími až kamsi do časů Ludvíka XIV. Jeho předci se vyskytovali ve vysoké politice za každého režimu, a ani on není výjimkou. Benjamin Malaussène, tento "bratr rodiny" tuší, že z nerovného spojení nevzejde nic dobrého. Jeho předtucha se naplní, ale poněkud jinak, než očekával...

Rjú Murakami: Piercing

Romány Murakami rozhodně nepopisují japonskou společnost růžově, ba nakopak svým popisem provokuje a nebere si servítky a ukazuje současnou japonskou společnost obnaženou až na samou dřeň, se všemi negativními jevy dnešního tokijského „pekla“.
Hlavní hrdina, devětadvacetiletý grafický designér Masajuki Kawašima, je úspěšný v zaměstnání a má ideální rodinné zázemí. Každé ráno odjíždí do kanceláře a každý večer se vrací do svého bytu na předměstí provoněného čerstvým chlebem. Ale cosi s ním není v pořádku.
S Kawašimou se setkáváme ve ztemnělé ložnici, jak pozoruje svou spící čtyřměsíční dcerku a s baterkou v jedné a se sekáčkem na led ve druhé ruce přemýšlí o tom, zda dokáže překonat podivné nutkání své dítě zabít. Mimochodem, nebylo by to poprvé, kdy by podlehl touze po násilí – kdysi již pobodal mladičkou striptérku, se kterou žil po svém propuštění z ústavu pro děti s problematickým chováním. Celých deset dní se trápí strachem, že se opět neovládne a své malé dcerce opravdu ublíží, až nakonec při čtení novinové zprávy o vraždě prostitutky najde řešení, jak se své noční můry zbavit...

Hugo Burel: El corredor nocturno - Noční běžec

O zvlášním přátelském vztahu dvou mužů vypráví úzký konverzační román El corredor nocturno (Noční běžec) úspěšného uruguayského spisovatele Huga Burelav. V přípběhu, v němž je jen málo věcí černobílých, skrývají postavy hluboko ve svém nitru společensky nepřijatelné alter ego, které v průběhu děje vypluje na povrch a převezme nadvládu nad jejich chováním, a opět se zde můžeme přesvědčit, že téměř nic na světě není tím, čím se zdá na první pohled být.
Čtyřicetiletý Eduardo López je výkonným ředitelem menší společnosti. Zaměstnání ho příliš neuspokojuje, avšak zároveň si je dobře vědom toho, že případný další profesní vzestup by nevyhnutelně znamenal více úkolů a odpovědnosti, cemuž se chce pochopitelně vyhnout. I přes vysoký post ve společnosti je jeho přístup k řešení pracovních problémů krajně pasivní a jeho autorita u podřízených je v nejlepším případě diskutabilní. Jeho největším koníčkem je každodenní ranní či večerní běh po poloprázdné pláži, při němž prožívá naprostou duševní volnost, a zároveň tímto způsobem symbolicky utíká i od stereotypního rodinného soužití.

Jidášovo evangelium

Již je tomu několik měsíců, co prošlo médii, že bylo nalezeno Jidášovo evangelium, gnostický text, k jehož existenci sice odkazovaly některé raně křesťanské prameny, ale málo kdo doufal, že se kdy dostane k rukám dnešních čtenářů. U veřejnosti to dostálo samořejmě velkého ohlasu, co prozradí tento text o Ježíšovi a jeho učednících?
Navzdory tomu, že většina laiků navnaděných médii musela být četbou obtížných kosmologicko-teologických spekulací, ktéré tvoří podstatu díla, nutně zaskočena, český překlad Jidášova evangelia, tohoto „objevu století na poli dějin raného křesťanství“, se dlouho držel mezi nejprodávanějšími tituly alespoň pražských knihkupectví. Při jeho četbě se však neodbytně vnucuje pocit, že ona pozoruhodná rychlost, s níž se na českém trhu objevil, byla v některých ohledech spíše uspěchaností. První knižní překlad Marka Dospěla by si jistě zasloužil pečlivější a důkladnější redakci, která by výsledný text zbavila formulačních násilností

Tori Carrington: Štěstí na řecký způso

Co se týče příběhu, nelze říci, že by byl úplně hloupý, ale přesto musím říci, že mi zde chybí hlubší propracovanost postav.Sofie Metropolisová, dcera řecké rodiny, která se snaží zapomenout na nepříjemný zážitek, kdy pět minut před svatebním obřadem přistihla svého nastávajícího, kterak si užívá s družičkou, a to přímo v pravoslavném kostele. Sofie se nastěhuje do domu, který jí rodiče koupili k nepovedené svatbě, a místo práce servírky v rodinném podniku se nechá zaměstnat strýcem v detektivní kanceláři. Hledá ztracené pejsky a hlídá záletné manželky, až se jí naskytne případ, v němž jde o život a v němž dokonce figurují agenti FBI.
Kniha jako taková příliš mnoho o řecké menšině nevypovídá, krom toho, že nabízí popisy jídel (a v závěru knihy dokonce tři recepty) a dosti povrchní vhled do americké řecké rodiny, v níž se matka snaží své dcery co nejdříve provdat, otec nemluví s dědečkem kvůli jakémusi starému sporu a starý dědeček dá pěstí do zubů vesměs zrádnému ženichovi. Obávám se, že jde o druh typizované prózy, která pouze potvrzuje čtenáři jeho předsudky a vžité představy. Obrázkem skutečného života řecké menšiny v současném New Yorku kniha rozhodně není.

Albert Cohen: Milá Páně

Román Milá Páně o lásce žida a protestantky, zasazený do Ženevy počátku druhé světové války, vznikal třicet let a bývá považován za „nejkrásnější knihu o lásce“ 20. století. Ovšem spíš než o lásce je to román o nemožnosti ideální lásky, jež se nutně musí časem strávit a vyčerpat, o zničující žárlivosti, o zhoubné ironické inteligenci nahlodávající červem pochybnosti i nejkrásnější chvíle. Zároveň je to i román o židovství, plný úzkosti a strachu pronásledovaného národa, ale i rozkladného, černého, neodolatelného humoru. Jeden z největších milostných románů světové literatury 20. století patří zároveň k úhelným dílům francouzsky psané prózy po druhé světové válce.

Ivan Bunin: Proklaté dny

Publikace Proklatých dnů v Berlíně jen pár let po bolševické revoluci, jejich niterný, hutný nesouhlas s těmito změnami, v prostředí emigrace dlouho rezonoval.
V Oděse, kde Bunin se svou ženou strávil dva roky v očekávání útěku do zahraničí, se spisovatel nestýkal s mnoha lidmi. Zato však lačně, až hystericky dennodenně četl noviny. V denících se několikrát přiznává, že nemohl ráno ani dospat, noviny se bál otevřít, pak je rozrušeně pročítal a znovu a znovu konstatoval zhoršení politické a životní situace, stejně tak jako zhoubu jazyka. Bunin v těchto črtách přesně zaznamenává proměny venkovského i městského člověka. Týkají se ho také „osobně“, protože ruský lid byl jedním z hlavních témat, která uměleckým způsobem zpracovával v básních a povídkách. Chtěla bych především ocenit překlad Libora Dvořáka – Buninův jazyk je velmi literární, přitom je však živý a mrštný, což je pro překladatele docela oříšek. Osobně si velmi cením rozhodnutí zachovat v textu gramatickou formu, kdy o sobě autor píše ve třetí osobě. Díky tomuto prodání vzniká v deníku zvláštní atmosféra odcizenosti. Ta spolu s emocionálním napětím zápisků tvoří mezní póly vnímání sebe sama, v nichž si Bunin nastavuje vlastní odraz.

Edvard Hoem: Příběh matky a otce

Své dílo s autobiografickými prvky nazývá Hoem dokumentárním románem. Popsal v něm totiž životní příběhy vlastních rodičů, jejichž syrové osudy vytvářejí jakousi linii k novodobé norské historii a dobře navíc ilustrují skutečnost, že Norsko bylo až do začátku sedmdesátých let prakticky chudou zemí, kde se ještě několik let po válce na mnoha místech svítilo petrolejkami a většina obyvatel se živila zemědělstvím nebo rybolovem. Jde o vyprávění skutečně nepřikrášlené, jež – jak autor poznamenává na závěr knihy – vzniklo „na základě jednotlivých epizod, které mi matka a otec vyprávěli v dětství, ale i s použitím jiných ústních zdrojů“. Klade této knihy je právě v její jednoduchosti a prostém jazyce.

David Mitchell: Atlas mraků

Popis strastiplných cest s naléhavým morálním apelem, román v dopisech, za který by se nemusel stydět žádný autor francouzského realismu, thriller se špetkou průmyslové špionáže, moderní vyprávění okořeněné patřičnou dávkou britského humoru, sci-fi příběh s dnes již nezbytnými klonovanými bytostmi a nakonec cosi, co by dalo nazvat post-sci-fi, tedy post-apokalyptické vyprávění, které se sice odehrává kdesi v budoucnosti.
V knize autorovi stačilo pouze šest postav, šest povídek, které rozdělil podle vzorce 1, 2, 3, 4, 5, 6, 5, 4, 3, 2, 1 – první příběh, který se odehrává na časové ose ze všech nejdříve, rozdělil napůl a vrátil se k němu až na samém konci románu, příběh následující dovypráví až těsně před samým závěrem a tak dále.
Spisovatel si se svými čtenáři hraje jako kočka s myší, nejprve dovolí, aby se nechali pohltit konkrétními osudy hlavního hrdiny, aby se pěkně naladili na vlnu patřičného literárního žánru, a pak vše nemilosrdně utne a začne si zase od nuly, na úplně jiném místě, v jiné době a jiném duchu. Takováto vypočítavost od autora vyžaduje po čtenáři notnou dávku sebekázně a trpělivosti. Tak jen do toho.

Miljenko Jergović: Rabija i sedam meleka

První příběh Tespih se odehrává v Sarajevu během občanské války v Bosně a Hercegovině. Srbský armádní důstojník, který žije nedaleko Sarajeva klidným rodinným životem, je víceméně proti své vůli donucen zapojit se do bojů proti Sarajevu. Byť je mu tato válka spíše cizí, nenachází v sobě dostatek síly vzepřít se.
V následujícím Jastribu, což je název pohostinství pro putující muslimy a muslimské studenty, se přeneseme do Záhřebu, kam se ještě před 2. světovou válkou přestěhovala rodina Abdela Gafiće, který je hlavní postavou počátku povídky. Svůj podnik v roce 1941 zavírá o umírá při námořním neštěstí na cestě do Mekky. Na scénu také vstupuje Radoslav, který do Jatribu přivede svou nastávající, Židovku Sabinu. Po začátku holocaustu pošle Radoslav ženu a její rodinu do Anglie a sám přežívá až do konce války.
Třetí povídku Gurbet vypraví v ich-formě muslimský chlapec Mustafa, který po otcově smrti přejmenován na Gurbeta. Podstatou příběhu je chlapcovo první větší zamilování, a to do sousedovic dcery Zumry.
Posledním příběhem se jménem Asag je osudové zneuctění jedné staré dubrovnické muslimské rodiny. Obchodníku Šimunovi Ivetićovi se narodila dcera, kterou si velice zamiloval, ale byl si též vědom blížícího se zániku rodu. Proto on sám i jeho rodina přijali židovskou víru, aby rod pokračoval po přeslici.
Jednotlivé povídky jsou rozlišné kvality. Žáná z nich osahuje na úroveň povídek z Jergovićovy patrně nejlepší knihy Sarajevské Marlboro. Je zde tedy otázka, zda je vydání této knihy v nějakém směru obohacující. Dle mého názoru jde spíše a takový recyklovaný výplod, ve kterém ve kterém se autor tváří, že jde o "nové" příběhy.

Angela Carter: Noci v cirkuse

Román Noci v cirkuse britské spisovatelky Angely Carterové není ve své plnokrevnosti a baroknosti vůbec snadno uchopitelný. Stejně tomu je i případě osobnosti autorky, která ač je již patnáct let po smrti, stále přidělává vrásky literární kritice.
V románu Noci v cirkuse se nejedná o feminismus jakožto politický postoj. Ani tak nenajdeme v knize žádné zjednodušující či radikální feministické doktríny. Co spisovatelku opravdu zajímá a čemu se věnuje se zaujetím a velkou chutí, je boření předsudků o ženskosti, jakožto společensko-kulturního výtvoru, v němž se zacykleně ztrácejí jak ženy, tak muži. Peříčko sice nepostrádá mytický rozměr, ale svým vystupováním se jí daří rozrušovat všechny konvence a koncepce, kterým zejména mužské postavy románu podléhají. Román tak může být čten jako překročení mýtu o nevinné, bezmocné a andělské panně, anebo naopak prohnané a ďábelské manipulátorce.
Peříčko není „ani nádoba hříchu a ďábelského pokušení, jemuž je třeba odolávat nadlidským sebeovládáním a sebepotlačováním, ani zlá saň, kterou je nutno bezohledně krotit, a konečně ani předmět aristokratického zbožnění.“

John Updike: Vesnice

Ve svých pětasedmdesáti John Updike napsal více než dvaceti románů, tucet knih povídek a několik básnických sbírek. V jeho bibliografii ovšem čtenáři najdou i několik knih esejí a také poněkud překvapivě i pět knížek pro děti a mládež. Proslulost si jeden z nejvýznamnějších amerických autorů druhé poloviny dvacátého století zajistil především sérií románů o Králíkovi, za něž dostal hned dvakrát Pulitzerovu cenu. Hlavní hrdina Harry „Králík“ Angstrom bydlí na maloměstě, jeho duševní obzory nejsou zrovna obrovské a čelit problémům, jež přináší život, mu dělá velké problémy. Je mu dvacet šest let, má manželku a dvouletého syna, přesto pije jak duha, své ženě je nevěrný a když se jeho život zkomplikuje, prostě před ním uteče. Updike prohlásil, že romány o Králíkovi jsou jeho reakcí na pajány opěvující Kerouacův opus Na cestě. Autor chtěl především ukázat, co se stane, když se mladý muž "vydá do světa" – ublíží tím vždy lidem, které nechá doma.

Gary Snyder

Gary Snyder je zamyšlený hloubavec, který v klidu pozoruje a prochází rušnými dějinami poválečné Ameriky. Navíc je schopen v sobě najít tu lehkost, s kterou se od srdce zasměje po vzoru japonských zenových mnichů.
Patří mezi významné představitele poezie druhé poloviny 20. století. Můžeme ho zařadit také mezi orientalisty, ekology a vyznavače takzvaného východního způsobu myšlení. Narodil jako Gary Sherman Snyder roku 1930 v San Francisku. Převážnou část svého dětství strávil v lesích, později se dostal často do centra dění. Byl kupříkladu přímým účastníkem pověstného předčítání poezie v sanfranciské Gallery Six, kde své Kvílení prvně deklamoval Allen Ginsberg. Další známou osobností, která se také účastnila těchto dýchánků byl budoucí kronikář beat generation Jack Kerouac, který o svém přátelství s Garym napsal Dharmové tuláky.

Ketil Bjørnstad: Liv Ullmannová, Cesty života

Dvorní herečka Ingmara Bergmana dnes žije se svým partnerem ve Spojených státech amerických a pracuje na scénáři k filmu o norském houslistovi. Liv Ullmannové je 68 let, přestala brát život jako samozřejmost, seznámila se nebezpečně zblízka s nemocí a stářím, o to víc si však vychutnává každý nový den. Často mluví o své dceři, vnoučatech a zemřelém psovi.
Profesní i milostný vztah s Ingmarem Bergmanem je jistě čtenářsky nejzajímavější částí knihy. Vztah autoritářského a nelítostného Bergmana a poddajné Liv byl inspirující i spalující zároveň. Ullmannová dodnes Bergmana pokládá za pilíř svého života, nazývá ho géniem, on ji svými stradivárkami, bez nichž by jeho filmy jako Hodina vlků, Šepoty a výkřiky, Scény z manželského života nebo Podzimní sonáta nikdy nezněly tak ryzím tónem.

Sara Stridsberg: Drömfakulteten (Fakulta snů)

Fakulta snů totiž vybízí k politickému onálepkování. Mnozí si tak práci usnadňují tím, že o ní hovoří prostě jako o „vynikajícím feministickém románu“, čímž jí z uměleckého hlediska neprokazují zrovna vděčnou službu.
Fakulta snů vyniká nad většinou současné literatury z mnoha důvodů a velkou část z nich je, pravda, velmi těžké pojmenovat. Nejedná se však rozhodně o „vynikající, protože feministický“ román (ani o „vynikající, i když feministický“ román), nýbrž o „vynikající a taky feministický“ román. Nejdůležitější kvalitou tu pak není „inovativní forma“ jako taková, nýbrž schopnost postihnout touto formou tragiku života ve společnosti tak, aby v nás vzbudila vztek a soucit zároveň. A jelikož i románová Valerie Solanas má IQ aspoň jako Stephen Hawking, pointuje svoje nebojácné repliky tak důvtipně, že se zasmušilý čtenář často neubrání katartickému smíchu.

Giuseppe Culicchia: Bla bla bla

Culicchia pojal kritiku společnosti velmi váženě. Kniha je závěrem jakési trilogie o vzdorném mládí (Tutti giù per terra), dočasném konformismu (Paso doble) a vzpouře (Bla bla bla). Ústřední postavou příběhu je mladý muž, který se jednoho dne při návštěvě cizího města rozhodne zmizet ze svého života. Celé dny vysedává v pronajatém pokoji nebo bloumá po městě, a jak mu docházejí peníze, je stále zarostlejší, špinavější a hladovější. Neví, co dál, co s ním bude, až přijde na mizinu, cítí se osamělý, ale nechce se s nikým bavit, provádí věci, které by jako racionální člen lidské společnosti nikdy nedělal: vystřihuje si fotografii z občanského průkazu a lepí ji na erotický inzerát, telefonuje své mrtvé matce, poslední peníze utrácí u kadeřníka za extravagantní účes. V jeho novém, posléze bezdomoveckém životě autor přímočaře a programově ukazuje všechny absurdnosti moderní euroatlantické civilizace: neobyvatelnost velkoměsta, všudypřítomnost reklamy, zrádnost slev, závislost na práci a na televizi, odcizení a lhostejnost.

Anne-Lise Grobéty: La Corde de mi (Mollová stupnice)

Biografie houslaře popisující j jeho narození, život s hluchoněmým bratrem, jehož matka nakonec nechá umístit do ústavu, objevení houslařského řemesla a učednická léta u bratrů Peletových – se prolíná s Luciným vyprávěním,které dává románu patřičnou hloubku. Děj se točí jakoby ve spirále, je plný kliček, obrazů a detailů, k nimž se stále usilovněji vracíme. Luce, třicetiletá historička umění žijící v Římě, nám předkládá svůj osobní pohled na vztah k otci, kterého naposledy viděla v době dospívání, kdy se s ním snažila navázat kontakt. Luce, toužící po normálním vztahu, však nachází pouze lhostejnost muže neschopného otcovské lásky, který veškerou energii vkládá do hledání dokonalého houslového nástroje. Nyní její otec umírá v nemocnici a žádá ji, aby mu z vesnice v údolí neuchâtelské vysočiny, kde se vyučil houslařskému řemeslu, přinesla modré houslové pouzdro. Luce, jež se vzhledem k otci citově zmítá mezi chladností a úslužností, se nakonec vydává na cestu do svého rodného kraje, která se zároveň stává cestou hledání pochopení a usmíření.

Lars Saabye Christensen: Model

Mohli bysme si myslet že autor v této knize vybočil z řady svých postav outsiderů, které jsou tak typické pro jeho románový svět. Uznávaný malíř Peter Wihl. Na začátku své kariéry se proslavil malbami amputovaných částí lidského těla. U příležitosti svých padesátých narozenin připravuje výstavu, na které chce umělecké veřejnosti dokázat, že má dnešnímu umění stále co říct, že se neopakuje a neztrácí náboj. Výstava se blíží, inspirace nepřichází a co hůř Peter začne ztrácet zrak. Diagnóza je neúprosná, slepota.
Na první pohled úspěšný Peter Wihl se tak staví po bok ostatním Christensovým hrdinům, procházejícím životem s větším či menším fyzickým handicapem, který je neklamných zrcadlem jejich pokřiveného nitra. Sobecký, sebestředný a zbabělý Peter obětuje své svědomí a lásku bližních pro osobní úspěch a uznání, které skrývá za slovem umění.

Truman Capote: Letní plavba

V roce 2005 byl vydán do té doby neznámý rukopis nazvaný Summer Crossing (Letní plavba). Mohlo by se zdát, že kniha psaná na počátku čtyřicátých let dnes již dávno mrtvým autorem může jen těžko oslovit dnešní čtenáře. Capotemu bylo tehdy devatenáct let, s vydáním Letní plavby nikdy nepočítal, neboť ji nepovažoval za nic světoborného (rukopis dokonce v románu Jiné hlasy, jiné pokoje prohlásil za ztracený). I přesto přese všechno tehdy napsal novelu, která i po šedesáti letech neztratila nic na kouzlu a na kvalitě. Capote se v ní vrací k evergreenu vlastní tvorby – do světa, který v mládí tolik obdivoval a ze kterého byl na stará kolena vlastním přičiněním nevybíravě vyhoštěn – do světa newyorské zlaté mládeže, která se znuděně prohání svými sporťáky po ulicích, utápí žaly na nikdy nekončících večírcích a naivně sní o „lepším“ životě kdesi na předměstích.
Hlavní hrdinkou příběhu je teprve sedmnáctiletá dcera bohatého finančníka z Wall Streetu Grady Mc Neilová. Rodiče se vydali na prázdninovou plavbu a ji ponechali v rozpáleném městě v domnění, že si bude náhle nabyté svobody užívat tak jako obvykle. Styl, kterým autor svou novelku vypráví, je styl plný metafor a skrytých narážek, mistrovské zachycení poválečné atmosféry a především plíživá předzvěst něčeho tragického, kterou autor vepsal mezi řádky jinak bezstarostného života newyorské zlaté mládeže.

Jan Bažant: Knihovna

Přípěh nás zavede do nové budovy městské knihovny na Letné, kde se najde mrtvola Sebastiána Bergmanna, který zde vytvářel svojou dizertační práci.
Není to ovšem vražda ledajaká, neboť na oběť je nastražena důmyslná léčka, a nebohý student tak končí na podlaze studovny s několika šípy v těle. Případu se ujímá klasická detektivní dvojice, přičemž kapitán Bach (ten méně chápavý, ovšem s vyšší hodností) svému mladšímu kolegovi Labudovi nenaslouchá tolik, jak by pro dobro vyšetřování naslouchat měl. Labuda sice není tolik zběhlý ve vyšetřování, zato však má nepoměrně větší kulturně-historický rozhled.
Stín podezření téměř okamžitě padá na dvě postavy, Sebastiánovu sestru Marii, která v době vraždy náhle přijíždí za bratrem do Prahy, ačkoliv se viděli naposledy v raném dětství, než si ji otec odvezl do Londýna, a vedoucího Bergmannovy práce, asistenta na katedře dějin umění, PhDr. Gabriela Stefana.
Knihovna a Bergmannova disertační práce, představují dvě hlavní dějové linie knihy, vedou však k mylným podežřením. Knihovna je přímou i nepřímou příčinou všeho, co se v románu stane, Bergmannova práce o stavbě Belvedéru zase fragmentárně prostupuje celým dějem a svého plného významu nabývá až ve druhé, kratší části knihy.
V knize je rozehráno příliš mnoho příběhů, které jako by autor nevědět jak rozuzlit. Taky vám možná bude trochu vadit stylistická a formální nevybroušenost jazyka a banálnost některých úvah.

Ante Tomić: Ljubav, struja, voda & telefon

Soubor pěti provázaných povídek Ante Tomiće nás zavádí do současného Splitu, kde kadeřnice Lidija a její kolegyně řeší své každodenní problémy. A největším problémem, který děvčata (byť už ne nejmladší) řeší, jsou samozřejmě muži. Jak s nimi přežít a neskončit v blázinci je hlavní “Ariadninou nití” všech příběhů.
Byť jsou na Balkáně ženy stále nahlíženy především optikou “hloupé blondýny” či “koukej uvařit a postarej se o děti”, Tomić zkoumá ženský svět z druhého břehu. Hlavní hrdinka Lidija nám popisuje a objasňuje své názory na muže, přibližuje nám řadu zkušeností a zážitků, které se jí zapsaly do paměti. Komentuje také uvažování svých kamarádek a spolupracovnic a vypráví i jejich životní peripetie.
Hlavní problémem, který Lidija řeší, je její vztah k ženatému Dinkovi, který na rozvod ani nepomýšlí. Lidija je rozvedená a má malého synka, vdávat se ale zatím nehodlá, neboť si chce také užívat svobody a sexu – “jako chlapi”. Nicméně ač je Dinko v posteli dobrý, přece jen na Lidiji moc času nemá a to ji právě pálí ze všeho nejvíc. Připadá si trochu jak prostitutka, ovšem bez výdělku. A tak hraje pro své potěšení s Dinkem různé hry.

Ihsan Oktay Anar: Amat

Amat“ je název podivuhodné lodi, která kolem roku 1670 vyplouvá se zvláštním pověřením od sultána z Istanbulu neznámo kam. Galéra, již lodní tesař Mistr Noe postavil z 247 navarinských dubů – stejného počtu jako je členů posádky – má na své palubě porozuhodnou posádku. Její kapitán Diabolos paša se snaží pomocí jakési žlutavé tekutiny rozpustit všechny své vzpomínky na minulost, druhého kapitána Süleymana Karabáče trápí touha nalézt nesmrtelnost, a zbytek posádky – janičáři, mušketýři, dělostřelci, kuchaři, tesaři, uklízeči i nezkušení mladí námořníci – je obtížen prokletím hříchy, které za svých nájezdů napachál. Nad lodí jako by se vznášela kletba: pluje buď černočernou temnotou nebo hustou mlhou, z níž se vynořují strašidelné stíny benátských galeón zasažených morem, je ničena střety s nepřátelskými loděmi, anebo bojuje s rozbouřenými vlnami.
Ihsan Oktay Anar, docent filozofie na univerzitě v Izmiru zavádí čtenáře do dalšího ze svých podivuhodných románových světů, díky nimž se v Turecku stal téměř kultovním spisovatelem.
Anarovi se podařilo stvořit jazyk, jenž odráží mluvu starých kronik, čerpá z bohatého lexika osmanské turečtiny a kombinuje ji s dávno zapomenutými námořnickými výrazy.

Carlos Ruiz Zafón: Stín větru

Děj románu se odehrává v Barceloně v průběhu první poloviny 20. století. Hlavním hrdinou a zároveň vypravěčem je Daniel Sempere. Příběh začíná v okamžiku, kdy otec Daniela zavede na tajuplné pohřebiště zapomenutých knih. Daniel si může vybrat jednu z knih, na které již lidstvo zapomnělo, a náhodně sáhne po svazku s názvem Stín větru. Kniha mladého chlapce uchvátí. Začne proto po jejím autorovi, Juliánu Caraxovi, pátrat. Hrdina se však postupně zaplétá do záhad opředených kolem Caraxe, dokonce mu několikrát jde i o život. Jeho věrným společníkem je prostořeký Fermín, jehož rovněž potkává za pozoruhodných okolností. Daniel nakonec odhaluje tajemství Caraxova života a nerad si uvědomuje, že jejich životy jsou si až příliš podobné.
Román dokázal na svou stranu strhnout mnoho čtenářů. Jedním z důvodů tohoto úspěchu je jistě výstavba vyprávění založená na důmyslném proplétání příběhů a postupném odkrývání záhad.

Sarah Hall: Údolí zkázy

Píše se rok 1936 a do zapadlého kraje kdesi na severu Anglie, pověstného tak maximálně chovem ovcí a drsnou rázovitostí místních obyvatel, přijíždí ve svém nadmíru luxusním a zbrusu novém automobilu nečekaný návštěvník – mladý bonviván Jack Liggett. Není, jak se všichni místní domnívají, jen zbloudilým turistou, jehož do kraje přilákala nádherná, divoká příroda, ale zaměstnancem společnosti, jež chystá v údolí převratné změny – postavit tam přehradu Haweswater, a tím pádem připravit obyvatele nejen o živobytí, ale také o střechu nad hlavou.
Je to právě hluboký osobní vztah Sarah Hallové ke krajině, jenž je patrně nejsilnější zbraní její románové prvotiny, Údolí zkázy. Autorka do tohoto díla promítla své osobní zážitky z dětství, kdy žila v těsné blízkosti přehrady Haweswater, která vznikla ve třicátých letech na místě bohem zapomenuté, výhradně zemědělské oblasti. Konec starých dobrých časů, i tak by se dala nazvat tato její fatalistická próza, jež popisuje nejen tragický osud jedné vášnivé lásky, ale také celou sérii nešťastných událostí, jež provázely farmáře Lightburna a jeho rodinu.

Ingvar Ambjørnsen: Elling. Pokrevní bratři

Ingvar Ambjørnsen je doma v Norsku a ve své druhé vlasti Německu znám především jako romanopisec, autor románů o Ellingovi a série napínavých knih pro mládež o dvou dětských detektivech Pellem a Profákovi. Ambjørnsenův záběr je však mnohem širší, od prvních románů z prostředí kriminálníků a toxikomanů, ze kterých jasně vystupuje průlomová generační výpověď s autobiografickými rysy (např. Bílí negři [Hvite niggere, 1986]), se postupně dostává ke smířlivějšímu pohledu. Stává se z něj kronikář a obhájce těch, kteří stojí na okraji společnosti: obětí toxikomanie, psychicky nemocných, bezdomovců.
Ambjørnsen zná prostředí duševně nemocných velmi dobře, zdokumentoval je již ve svém prvním románu Sál 23 (23-salen, 1981); velkou předností Pokrevních bratrů však není jen schopnost autora podat celý děj naprosto subjektivně Ellingovýma očima, aniž by si čtenář byť jen na chvíli uvědomil přítomnost spisovatele, ale především humanistické poselství, které může k závěru působit až naivně. Jenže Ellingovi je dovoleno to, co autorovi dovolit nelze, tedy i sentimentalita.

Kyle Barker: O půlnoci zemřu

Příběh O půlnoci zemřu se pohybuje kdesi na hranici komiksového mainstreamu. Jedná se o komiks civilní, přesto však se silně karikovanou podívanou, která přivádí na český trh opět něco nového. Je otázka, jak se komiks chytí, ale na stranu druhou je to důkaz, že český komiksový průmysl (snad se nejedná o oxymóron) se vzmohl do té míry, že mohou nakladatelé i riskovat.
Autorem jednoduché akční hříčky je Kyle Baker. Vyvstane-li někdy otázka, jak tvoří Kyle Baker, tak právě tak, jak můžeme vidět v jeho prvním komiksu, který u nás vychází. Jedná přímočaře, nevymýšlí složité konstrukty a sází na akci (přesto jde o zcela jiný druh akce, než na jaký jsou čtenáři zvyklí třeba z Loba).
Komiks O půlnoci zemřu přesně vystihuje Bakerovu práci. Jeden zvrat střídá druhý, v příběhu se hodně běhá (aby ne, když hlavní hrdina spolykal tubu prášků, jenže ta, kvůli které to udělal, se mu vrátila a on má zas důvod žít, jenže pomoc dostane jedině od lékařky, která jde na Silvestrovskou pařbu 99/00 s bývalým jeho současné, jenž ho chce zabít, a navíc je všude zcela logicky snad milion lidí).

Věra Nosková: Bereme, co je

Příběh Pavly, odehrávající se ve Strakonicích, má být obrazem doby (v retrospektivách se dostává až do období před druhou světovou válkou, ale hlavní část je soustředěna do let 50. a 60.), maloměsta, maloměstské rodiny a vymykajícího se jedince, dívky, která není ochotna ani schopna přijímat svazující společenské normy. Konflikty s matkou, kdysi místní kráskou, dnes rozkřičenou ženskou z rodu domovnic, jsou na denním pořádku. Snad musí být: Pavlinou „vinou“ je, že se narodila ze svazku, z něhož její otec brzy odešel, je jakýmsi kukaččím mládětem, jež všem nepříjemně připomíná nepovedenou minulost.
Přes nespornou sílu lyrických pasáží, prokreslenou psychologii hlavní postavy i psychologii maloměstské rodiny (a tam je Věra Nosková snad nejsilnější), se nutkavě vkrádá pocit, že román (když se podíváme na jeho výhradně kladná hodnocení) se tak trochu veze na současné vlně zájmu o zobrazení socialistického Československa, započaté Vieweghovými Báječnými léty pod psa a svůj vrchol mající v Pelíšcích a Pupendu. Nepřináší v podstatě nic nového, nic, co bychom neviděli už jinde, ať už se jedná o hierarchii místních soudruhů, příběh člověka mimo oficiální, jedině povolené struktury, nebo obraz rodiny.

Vít Janota: Praha zničená deštěm

V nové básnické knize Víta Janoty (*1970) Praha zničená deštěm ožívá jeho více než dvacetiletá zkušenost s tímto městem, prosakuje tu historie – středověká, židovská, secesní, ale především posledních let. Vít Janota jako jeden z mála českých básníků velmi citlivě zachytil prolínání normalizační Prahy s jeho kapitalistickou obdobou těchto dnů. To neustálé prolínání normalizační špíny s klackovitou dravostí posledních let, kdy žijeme v jakési „bavlnce demokracie“, „znamená / dostat z každé strany jednu“.
Procházíme s autorem lehce poničenou Prahou, „kde stále ještě přežívá / arogantní duch nařvaných / socialistických plánovačů,“ ale i „mafiánskou neprostupností / kouřových skel (...) kdy některá území / je přeci třeba odepsat / něco musí být obětováno / na oltář všobecného rozkvětu“ (str. 54).
Nejsilnější na textech Víta Janoty je plasticita, s kterou nám předkládá svůj obraz Prahy, přestože vypráví jen ve zlomcích, v nažitých příbězích, kdy zavřel „za sebou dveře / v přikrčené postranní ulici / kdesi na Smíchově / v ulici / která s matematickou přesností / spadala do tmy“ (str.23), jak čteme ve druhém oddíle jeho textu-procházky. Jako bychom viděli autora nahlížet tu a tam do dvorů, kdy neustále reflektuje dnešní stav a porovnává ho s dávno uplynulým časem.