Márquez, Gabriel García: Kronika ohlášené smrti

Čím to je, že si tento kolumbijský spisovatel získal po celém světě tolik obdivovatelů? Co ho tak zásadně odlišuje od ostatních a napíše vůbec někdy něco špatného? To jsou otázky, které se mi momentálně honí hlavou, ale je jich vlastně daleko víc, protože po přečtení takové knihy tomu snad ani jinak nemůže být.
Zápletka v tomto případě není nijak složitá. Kniha vypráví o vraždě mladého muže, jako mstě za poškození cti jedné rodiny. O okolnostech vraždy se dozvíte takřka v prvních odstavcích a zbytek knihy už jen vše detailněji objasňuje, vlastně taková detektivka, kde je vše předem prozrazeno. Ale o to tu přece vůbec nejde. Magický realismus je opět na scéně a vyprávěcí technika je hodná mistra, nic jiného jsme snad ani čekat nemohli.
Tak co je tedy na této knize jiné a proč jí hodnotím ještě o něco lépe než legendárních Sto roků samoty? Pominu to, že celkově mám z této novely lepší pocit, to je čistě subjektivní záležitost. Jednoduše se mi zdá, že v této knize Márquezův styl dosáhl vrcholu. Nejde zde jako právě v případě Sto roků samoty o vyprávění pro vyprávění samotné. Nic se nenatahuje, počet mrtvých je značně omezen, náhlých a nadpřirozených událostí a fatálních katastrof též ubylo, čili věcí, které kdekdo může vynášet do nebes (narážím tak předem na ty, co budou tvrdit, že to jsou právě ty tajemné a nepostradatelné prvky magického realismu), ale pro mě jsou to spíš takové berličky, které děj pouze nastavují, aniž by ho nějak zásadně obohatily. Naopak téměř vše zde má jasné místo a smysl, zároveň však nepřicházíme o prvek tajemna, protože úplně vše vysvětleno není.

Haruki Murakami: Tókjó kitanšú

Populární japonský autor Haruki Murakami vydal v září 2005 v nakladatelství Šinčóša svoji zatím poslední knihu Tókjó kitanšú (Záhadné příběhy z Tokia).
Jedná se o sbírku pěti povídek, svým způsobem městských legend situovaných do japonského hlavního města. Strašidelné, tajuplné příběhy mají v Japonsku dlouhou tradici v podobě lidových hororových příběhů kaidan. Murakamimu se jako zkušenému autorovi podařilo mistrně propojit tuto tradici s prvky moderní japonské prózy a vytvořit neotřelé, zábavné náměty, které čtenáře natolik vtahují do děje, až má pocit, jako by se odehrávaly v jeho bezprostřední blízkosti. Všech pět povídek se na neuvěřitelných příbězích zabývá reálnými aspekty mezilidských vztahů v moderní metropoli. Autor nahlíží pod pozlátko velkoměstského života a přesně cílenými zásahy poukazuje na ponurou realitu, která se skrývá pod jeho povrchem.
Všech pět povídek vyšlo nejprve časopisecky v japonském originálu. Některé z nich byly také v létě 2005 zveřejněny již v anglickém překladu v periodikách Harper’s Magazine a The New Yorker.
Kniha nepostrádá známé přednosti Murakami prózy, jako jsou lehkost jeho stylu a fabulační zručnost, obohacuje je však o ještě větší dávku fantazie a humoru než obvykle.

Eric-Emmanuel Schmitt: Evangelium podle Piláta

Román Evangelium podle Piláta (francouzsky L´Évangile selon Pilate) je jednou z četných knih plodného francouzského autora střední generace Erica-Emmanuela Schmitta (nar. 1960), jehož romány a divadelní hry se těší značné oblibě publika, o čemž svědčí i celá řada ocenění, jež za svá díla obdržel. Jeho knihy byly přeloženy do 35 jazyků.
Kniha je rozdělena do dvou nestejně rozsáhlých částí. První, odpovídající přibližně třetině knihy (108 stran) a nazvaná Zpověď odsouzence na smrt večer před zatčením, je stylizována jako prolog, v němž Ježíš, zde Ješua, shrnuje svůj dosavadní život.
Po prologu, v němž se autor pokusil podat uměleckým způsobem nabývajícím místy až intimního charakteru a v ich-formě vyjádřit stavy duše Ježíše Krista, jeho obavy a pochybnosti, následuje druhá, delší část (226 stran) psaná formou dopisů Piláta Pontia bratru Titovi do Říma. Pilát, římský prokurátor v Judeji, se pokouší vyřešit záhadu, jež se zpočátku jevila jako zcela banální a neškodná aféra a díky níž postupně začíná mít bezesné noci.

Merle, Robert

Dne 28. března 2004 zemřel ve věku 95 let jeden z nejznámějších a nejúspěšnějších francouzských spisovatelů, i u nás velmi oblíbený prozaik a dramatik Robert Merle. Narodil se 29. srpna 1908 v Alžírsku, poté žil ve Francii, vystudoval filosofii a anglistiku, učil a překládal a po úspěchu prvních románů se věnoval psaní. Merle byl třikrát ženatý a měl šest dětí.
Ve svých dílech neskrýval levicové a především humanistické založení. Psal romány válečné, politické, sociálně zaměřené, také utopie a sci-fi s filosofickým podtextem, snad nejúspěšnější byly ovšem jeho romány historické. Téměř celé jeho dílo známe i z českých překladů, mnohé knihy u nás vyšly i v několikerých vydáních a ve vysokých nákladech. Některé jeho romány (např. Víkend na Zuydcoote, Malevil, Až delfín promluví) byly také úspěšně zfilmovány.
Hned za svoji poněkud pozdní prvotinu Víkend na Zuydcoote (1949), odehrávající se za 2. světové války, získal prestižní Goncourtovu cenu a zaznamenal tak nebývale velký úspěch. K dalším nejznámějším románům patří zejména Smrt je mým řemeslem (1952), což je sugestivní zpověď bývalého velitele koncentračního tábora, a utopická sci-fi Malevil (1972).
V padesátých a šedesátých letech napsal také několik divadelních her, vydaných česky ve svazku Dramata (1966): Flamineo, Sisyfos a smrt, Nový Sisyfos, Vláda žen, Spravedlnost v Miramaru.
Od poloviny sedmdesátých let se soustředil na své největší dílo, třináctidílnou ságu z dějin Francie 16. a 17. století, z období náboženských válek mezi katolíky a hugenoty a z počátků vlády Ludvíka XIII. První šestidílný cyklus Fortune de France (Osudy Francie, 1977-1984) známe v češtině pod názvem prvního dílu jako Dědictví otců (české vydání má dohromady 3200 stran). Hrdinou a vypravěčem je druhorozený venkovský šlechtic a lékař v královských službách Petr ze Sioraku. Stylizované, archaicky zabarvené vyprávění, inspirované stylem dobových kronik či pamětí, je plné humoru a dobrodružství a připomene romány Dumasovy, Merle však narozdíl od něj plně ctil historii a studoval archívy, kroniky apod. Do češtiny tuto šestici objemných románů přeložil kongeniálně bohatým a jadrným jazykem Miroslav Drápal (1916-1991).

Chwin, Stefan

Stefan Chwin – autor knih jak pro dospělé (Pewna historia jednego żartu, Ester aj.), tak i fantaskních románů pro mládež (pod pseudonymem Max Lars, např. Ludzie-skorpiony), a držitel některých ocenění (např. německé ceny Andrease Gryphiuse).
Specifický prostor Trojměstí s sebou již po staletí nese zajímavého a proměnlivého ducha historie a genia loci, už jen z důvodu, že zde docházelo ke střetu několika národností a odlišných kultur (pruské, německé, polské či „severoevropské“…) . Od většiny polských měst se však odlišuje i z hlediska architektonického, kulturního či klimatického – vysoké gotické chrámy střídají dlážděné ulice či pobřežní mola, jež omývají chladné vlny Baltického moře a jsou obaleny vlhkým, ostrým větrem. Čas jako by zde plynul podle jiných pravidel a město ožívalo na několik směn – přes den v turistickém centru, v noci v četných klubech a na plážích. Není tedy divu, že nejeden autor se tímto prostorem nechal inspirovat - Hanemann